Kanada 2014 - 7.den

7.den - čtvrtek 29.května

Ráno opět prší. Ale, na obzoru se objevuje světlý proužek. Naděje ?

Kolem poledne nastává naprosto ukázkové počasí. Sluníčko a teplo. Trénuji na polystyrénovém terči a jsem jen v tričku s krátkým rukávem. I tak je mi vedro. Vzpomínka na včerejší „kosu“ se zdá už jen jako ze špatného snu.

Dnes to bude paráda. A podle všeho by v takovém počasí mohli medvědi „brát“  ...

Ke své „hrůze“ zjišťuju, že k obědu jsou stejky a dušené houby a brambory se smetanou. Jsou vynikající. Stejky miluju, Karle se povedly docela podle mého gusta (krvavé), navíc mám hlad a mám chuť se přežrat. Ale, přeci jen vidina 5 hodin „na stromě“ mě drží zpátky. Svádím boj sám se sebou. I tak sežeru dva :-)

V 16:30 opět vyrážíme.

Typický obrázek těsně před odjezdem na lov. Terénní pickupy se čtyřkolkou naloženou na korbě. Ta vepředu je Robertova, takže vlastně i "moje" :-)

Robert mě odváží na můj oblíbený flek. Sice mi nabízí nějaký jiný, ale odmítám. Sen o obřím medvědovi jsem odložil ad acta a vracím se do reality. Na tomto místě je docela velká šance na menšího černého nebo možná přijde ten větší hnědý o kterém mluvil Milan. Uvidíme. Dnes to rozhodně zkusím „u mě“ ... případnou změnu nechávám na zítra či pozítří.

Usedám na treestand a užívám si tepla a sluníčka. Asi hodinu. Pak se začne zvedat vítr, který v docela silných poryvech třese se stromem, se sedačkou a pochopitelně i se mnou. Ještě před pár dny bych pravděpodobně trochu bál, ale po zážitku z úterý mi to přijde jako dětská atrakce na vesnické pouti ...

Horší ale je, že vítr s sebou přináší mraky. Zatahuje se a zase začíná být docela zima ... a .. po hodince přichází déšť. Není to sice žádný liják, ale tentokrát jde z jiné strany. Smrk už mě nechrání a dostávám to pěkně zepředu. Sedím a tiše nadávám. Déšť několikrát přestane, ale jen proto aby se za chvílí v podobě další přeháňky zase vrátil. Není to nic strašného, nejsem extra promoklý, ale zima začíná být opět otravná. Znovu oblékám rukavice, šátek přes obličej už mi opět neslouží jen jako maskování, ale jako způsob jak se trochu ohřát.

Nevím přesně kdy se to stalo, ale v hlavě se mi definitivně něco mění. Už nechci dál čekat na nějakého hnědého fantoma. Na medvěda, který možná přijde. Možná. Nebo taky ne. Podle Mildy přišel až těsně před koncem. V hlavě se mi honí spousta myšlenek. Něco ve smyslu ... 

... Přijde tak i dnes?
... A přijde vůbec ?
... Nevymyslel si to Milda jen, aby mě utěšil ? :-)
... Co když tu budu čekat  zbytečně ?
... Tak zase zítra ?
... A kam bych zítra šel ?
... Počasí je celý zprasený. I místní nad tím kroutí hlavou. Má být hezky a teplo a ne tohleto ... . Navíc čím víc hnusně, tím menší šance, že se nějaký medvěd ukáže.
... A další den může vážně hodně pršet. Jakože pořádně.  
... Pak by mi zbyl jen poslední den.
... A co když to bude to samý ?

Když to zkrátím ... v hlavě docházím k závěru, že pokud přijde medvěd (a nebude to ten vypelichaný), budu nad ním vážně přemýšlet.

Už neprší, ale vítr v poryvech zesiluje. Nejsou tak časté, ale jsou silnější. Jednak s sebou sedačka docela slušně mlátí. A za druhé zima, nebo spíš chlad, prostupuje dál celým tělem. Někde v batohu mám svetr, ale oblíkat si ho zatím nechci. Spousta pohybu a hluku. Tomu se chci zatím vyhnout. Zatím to jde. Není to ani zdaleka tak hrozný jak včera.

Sedím a neustále si v duchu opakuju sled kroků, které by teoreticky nastaly, pokud by se objevil medvěd:

• šátek z obličeje dolů ať se o něj nezachytí tětiva
• otočit čepici kšiltem dozadu, aby nezavazel při nátahu
• rukavici z pravé ruky dolů – nesnáším střelbu v rukavici
• uvolnit release (vypouštěč šípu) zpod gumičky, která ho drží u rukávu (tak, aby nezavazel) do střelecké polohy

Jsou to jednoduché čtyři kroky, ale opakuju si je pořád dokola. A znovu. Stejně není co jiného dělat. První, druhý, třetí .. uvolnit release ..  a znova. Neustále si taky v hlavě promítám výstřel. Jak to udělat, jak to nezprasit .... proč si to vlastně opakuju ? ... vždyť to trénuju dokola a dokola ... umím to ...

Najednou přímo pod sebou vnímám pohyb. Přichází černej. Z divnýho směru, ale to je jedno .. hlavně, že je tady. Že se něco děje. Medvěd naprosto nekompromisně vyráží k barelu se „zrním“. To je nějaká novinka. Lehá si u něj a leží. Pochopitelně naprosto dokonale v zákrytu s barelem s masem, který mi tak zavazí. Střelba nepřichází v úvahu. A tak sedím a koukám. Alespoň mám čas si ho pořádně prohlédnout. Vypelichaný není. Takže z těch dvou černých je to ten lepší.

Není to žádný obr. Spíš běžný exemplář baribala, žijícího v této oblasti. Mohl by být trošku větší. Ale není ... Chvíli se ještě zabývám myšlenkou, zda nečekat na toho hnědého.

Ne. Nebudu. Pokud mi tento dá příležitost, využiju ji. Bude to mezi námi dvěma.

Asi po 20 minutách se medvěd dává do pohybu. Vychází ze zákrytu a míří k masu. Je v docela dobré pozici.

Napínám luk ... držím a čekám. Ne, není to ono. Takhle střílet nechci. Spouštím luk zpátky a čekám dál.

Najednou se medvěd natáčí bokem a zvedá se na zadní. Snaží se převrátit barel. Tohle by mohla být ta chvíle.

Tohle JE ta správná chvíle !

Znovu napínám luk. Snažím se najít to správné místo kam zamířit. Jde mi to ale děsně blbě. Světla není moc a hlavně, v dlouhých černých chlupech se mi špatně orientuje. Navíc střílím trochu shora ...  

Vlastně intuitivně vybírám to „správné“ místo a vypouštím šíp. Slyším náraz šípu, medvěd vyskočí do vzduchu. Pak se otáčí a několika skoky mizí do blízkého hustého podrostu.

Sedím na sedačce a srdce mi tluče jak šílené. Odkládám luk. Znovu si přehrávám pár předchozích vteřin. Přemýšlím, co všechno jsem mohl zkazit. Přesvědčuju sám sebe, že to nebyla špatná rána. Nebyla .. byla to dobrá rána. Za chvilku zase pochybnosti. A pak zase ne .. naprostý koktejl emocí.

Potřeboval bych, aby tu byl někdo, kdo mi řekne „v klidu .. dobrá rána“. Nikdo tu ale není.

Potřeboval bych se podívat do terče a potvrdit si, že šíp je tam, kde má být. Jenže terč tu není. Nezbývá, než věřit tomu, že jsem netrénoval zbytečně. Že ta rána byla dobrá.

Jediný co teď určitě vím je, že teď musím čekat. Čím déle tím lépe. Kouřím. Ale nechutná mi to. Už bych chtěl něco dělat. Zbavit se té šílené nejistoty. Ale musím čekat. Kontroluji hodinky snad každou minutu. Kouřím další .. a další.

Z lesa, odkud se ještě chviličku i po výstřelu ozýval praskot a mručení, se už neozývá nic. Ticho. Beru dalekohled a snažím se prozkoumat místa kam vidím. Nic. Představuji si jak zraněný medvěd uhání kilometry daleko. Nebo si to radši nepředstavuji. Ne, nikam neběžel, je někde blízko. Určitě. Přesvědčuju sám sebe. Věřím si. A zase pochybuju. Prosím Dianu o shovívavost ...

Po půl hodině slézám ze sedačky a jdu prozkoumat nástřel. Jsem opatrný, protože v lese jsem úplně sám a kromě odloženého luku je mojí jedinou zbraní lovecký nůž. Nacházím šíp. Je zapíchnutý v zemi. Prošel skrz. Dobré znamení. Otevírací čepele jsou otevřené. Dobré znamení.  A nacházím .. kapky barvy.

Pamatuju si směr, kterým medvěd odběhl a stopa barvy mi jej potvrzuje. Zpočátku není moc výrazná, ale zdá se, že zesiluje. Dobré znamení. Sleduji ji asi 20m. To zatím stačí. Vracím na zpět sedačku a rozhodnu se počkat dalších 30 minut. Teď není co uspěchat. Teď už bych spěchem mohl vše jen pokazit. Vysílačkou (mám ji vůbec poprvé) zkouším volat Roberta, ale neúspěšně. Robert je někde mimo dosah. Prosedím a prokouřím další půlhodinu.

Pak znovu slézám a vydávám se znovu po stopě. Opatrně. Terén je docela nepřehledný a tam někde vepředu může být zraněný medvěd. Jdu pomalu, krok za krokem ...

Asi po 30m se stopa stáčí o 90^o. To už jsem  ze sedačky neviděl. Naštěstí množství barvy ve stopě stále sílí. Není problém ji sledovat. Beru to jako dobré znamení. Neměl by být daleko a pokud snad ano, měl by jít dohledat.

Opatrně postupuji dál. Stopa se opět stáčí o 90^o , tentokrát znovu směrem od sedačky .. a ... najednou asi cca 20m přede mnou vidím ležící tělo.

Můj medvěd. Je otočený hlavou mým směrem a co je hlavní - je zhaslý. Bouře emocí, obav a nejistoty se najednou uklidňuje.

Prohlížím si vstřel a výstřel. Nebyla to špatná rána. Nebyla dokonalá, ale byla dobrá. Od místa zásahu odběhl medvěd asi 80m. Po celou dobu silně barvil a pokud mohu zpětně posoudit, zhasl do několika minut po výstřelu.

Zhruba takto jsem, poprvé od výstřelu, medvěda uviděl ...	Bear & Bear. Tedy černý medvěd a luk Bear Motive 6

Vracím se zpět k sedačce. Znovu zkouším volat Roberta. Opět neúspěšně.

Beru luk a vracím se k medvědovi. Posadím se u něj a pořádně si ho prohlížím. Jsme  tu jen my dva a dělám si svůj malý soukromý rituál. Rukama hloubím kousek od jeho hlavy jamku. Odšroubuji hrot ze šípu, který ho zasáhl a dávám ho dovnitř. Přidávám tabák z několika rozdrcených doutníčků a vše pečlivě zahrabávám. Je to můj dar Zemi. Výměnou za medvěda, kterého jsem si od ní vzal.

Po chvíli znovu zkouším volat Roberta a tentokrát jsem úspěšný. Hlásí že je někde blízko a že bude brzy u mě. Vracím se k sedačce a čekám. Asi za půl hodiny slyším přijíždět čtyřkolku. Ukazuji kam jet. Robert vypadá docela překvapený, že žádná dohledávka nebude. Že už je dohledáno.

Nakládáme medvěda a vracíme se k autu zaparkovanému asi o kilometr dál. Pak ještě vyzvedáváme Jirku, který si svých 5 hodin odseděl bez úspěchu (jen ho asi hodinu provokoval přímo pod sedačkou kojot) a vracíme se do kempu.

Tam mě čeká uvítání od kamarádů a překvapení. V garáži je už další medvěd, kterého ulovil Zbyněk. Ale na rozdíl od mého malého „médi“  je tohle opravdu velká potvora. Hnědá barva, a hlavně obrovské rozměry. Vypadá spíš jako střední grizzly než jako baribal, běžný v této oblasti. Grizzly tu ale nežije, a tak nezbývá  než konstatovat, že tohle je kapitální úlovek. Je zřejmé, že Zbyňkovi se vyplatily jeho dlouhé výlety do vzdálených lovišť.

Porovnávám oba úlovky a upřímně ... ten můj v tomto srovnání opravdu neobstojí. Ale to mi nějak nevadí. Je sice menší, ale je můj. Navíc, ulovený lukem, zatímco Zbyněk střílel puškou na nějakých x desítek metrů. To přece nemůžete srovnávat ... :-) 

Fotíme se ještě jednou i s Robertem. Je to vlastně tak trochu i jeho medvěd ... připadá mi, že má radost snad ještě větší než já.

Příjemně mě překvapilo, že místní pro oba medvědy připravili velmi podobný rituál, který jsem už absolvoval já v lese. Na míse doutná šalvěj a „sweetgrass“, což jsou byliny používané při tradičních indiánských obřadech. Také zahrabávají do země tabák v podobě rozdrcených cigaret.

Není to ale žádná akce na „efekt“. Místní to berou docela vážně. Nebo spíš přirozeně. Nacházíme se poblíž indiánské rezervace a většina lidí zde má nějakého indiána v rodině a k jejich tradicím tak mají docela blízko.

Na pořádné fotky už není světlo. Vlastně je už půlnoc. Focení tedy necháváme na druhý den. Trošku přemýšlím, zda podobné fotky vůbec chci, ale pak se nechávám přemluvit. Vlastně teď jsem rád, že je mám.

Správné aranžmá dokáže velikost medvěda docela zvětšit. Takhle velký ale doopravdy není	Tato fotka už má blíž k realitě :-)

Dávám si několik obligátních „panáků“, ale na nějakou drsnou oslavu nemám nějak náladu. Jsem plný pocitů, které musím postupně strávit. Takže jen rychlá půlnoční večeře a pak se mi podaří odkráčet do tmy, do chaty a do postele.  Ležím, dokola si promítám vše co se událo a usínám ... 

<< Předchozí          Další >>

H.