Kanada 2014 - Prolog a 1.den

Prolog

Takhle někdy v lednu mi volá Saša, zda bych se nechtěl přidat k lovecké výpravě do Kanady na medvědy. Upřímně, v tu chvíli mi to přijde jako naprostá pitomost. Víceméně ze zdvořilosti odpovídám, že si to nechám projít hlavou a do týdne se vyjádřím.

Do Kanady a na medvědy? Blbost ...

Já?  Blbost ...

Jenže ta myšlenka mi zůstává v hlavě a já nad tím přemýšlím. Asi hodně a je to vidět, protože žena se mi směje a jen čeká ... asi už mě zná  ...

No zkrátím to. Ani ne po týdnu Sašovi volám a říkám. JO. Pojedu s váma ...

Vše důležité je zařízené. Kde lovit, co lovit, potřebná povolení a licence. Na mně zůstává vybrat let. Kluci poletí asi z Prahy, já určitě z Vídně. Je mi vcelku jedno s kým poletím, jediné co vím je, že se musím dát POZOR, aby to nebylo přes Amsterodam. Podle zpráv z diskuzních fór a i z EBF (European Bowhunting Federation) dělali  cca před rokem Holanďani problémy s přepravou loveckých luků a šípů a hlavně loveckých hrotů. Několika lovcům během tranzitu rozbalili kufry a zabavili část vybavení. Rozhodně nehodlám zkoušet, co přesně je na tom pravdy a případně zda se od té doby něco změnilo. Prostě přes Amsterodam nepoletím.

1.den - pátek 23.května

Dojíždím na Vídeňské letiště. Letím s British Airways, takže odsud odlétám do Londýna na Heathrow kde budu čekat asi 5 hodin na let do Calgary.  Pět hodin je dost, ale druhá možnost byla nebezpečně krátká – pouze hodina a pár minut. Nechci riskovat, že by nestihli přeložit kufry a tak raději volím méně komfortní, ale bezpečnější variantu delšího čekání.

Už začátek mi dává tak trošku za pravdu, protože letadlo z Vídně do Londýna dokázalo nabrat cca 30 minut zpoždění. Takhle je mi to jedno, ale v opačném případě už by to mohl být slušný malér.

V Londýně panuje u gate při nástupu do letadla obvyklý chaos, který ale tentokrát značně zvýrazňuje arabská rodina. ON, ona a 6 fakanů. Lítají, řvou, padají, řvou ještě víc. Jediný kdo neřve je mimino asi 3 měsíce. Otec se tváří důležitě, matka se netváří nijak, protože má hlavu zamotanou v šátku. Oběma je vcelku jedno co jejich spratci předvádí.

Koukám na to nadělení a děkuji v duchu Bohu a vlastní prozíravosti, která mě přiměla utratit nehorázné peníze za Business třídu. Protože já se uklidím do ticha, komfortu a pohody a tihleti ať oblaží svojí přítomností nešťastníky v turistické třídě.

Jenže Bůh mě tentokrát asi opravdu slyšel, protože mě vzápětí trestá. Asi za moji pýchu. Nebo nevím za co. Jakmile si v letadle sednu, vidím celou famílii jak si sedá všude okolo. To snad není možný?! Ale je ... opravdu všech těch 8 letí byznysem. A kravál pokračuje. Odmítám nabízené šampaňské a prosím stewarda o něco tvrdého .. tohle bude mazec. Dávám tři whisky a jen těžko se smiřuju s osudem. Navíc letadlo vypadá docela staře a vybydleně. Věřil bych i tomu, že se zúčastnilo bombardování Berlína ... no milé British Airways, to jste se moc nepředvedli. (zpáteční let letěla podobně vybydlená troska. No BA napříště zařazuji do šuplíku s názvem „Pouze v nouzi“)

Nakonec to ale šlo přežít. Haranti se řevem poměrně brzo vyčerpali a usnuli, navíc steward pochopil moji zálibu v alkoholu a tak mi neustále dolíval červený víno na který jsem přešel.  Po x-té skleničce už mi docela ošuntělý stav letadla začal být lhostejný. Nakonec jsem usnul i já a když jsem se probudil, byli jsme slabou hodinku od Calgary.

Abych uvedl věci na správnou míru. Volba Bussines třidy nebyla jen snahou vyhnout se davům. Vezu s sebou docela dost věcí a navíc taky luk ve velkém a těžkém kufru. Zatímco při normální letence bych měl povolené jedno zavazadlo, takhle mám tři. Nadváha nehrozí, zavazadlo nadměrných rozměrů také nikdo neřeší. Vyhýbám se tak extra poplatkům, které by mi jinak účtovali. A hlavně, zavazadla jsou označená jako Priority, takže se zvyšuje pravděpodobnost, že dorazí kam mají, včas a snad i nezničená.

V letadle potkávám další tři kluky  naší výpravy. Ani jsem netušil, že letíme společně.

U pásu se zavazadly nastává zásadní moment. Ztratili nám něco, nebo ne? Neztratili. Kufr na pásu, velký kufr s lukem na „Oversized baggage“. Dokonce i střelné zbraně jsou tam kde mají být – v rukou majitelů. Paráda.

Procházím imigračním a celníky. Jsem dotázán, zda v tom obrovském kufru mám zbraň. Snažím se vyhnout slovu „zbraň“ za každou cenu a tak odpovídám, že rozhodně ne, že je to luk. Na dotaz proč mám luk odpovídám popravdě, že na medvědy. Doufám, že se celník nezačne pitvat v rozdílech mezi lukem a zbraní, ale žádná buzerace se nekoná. Úsměv, přání hezkého pobytu a jsem venku před letištěm.

Na letišti nás čeká kamarád Karel, který tu už mnoho let žije, a zajišťoval pro nás vše potřebné, co s naší výpravou souviselo. Odváží nás do hotelu, kde už čekají další 2 z naší výpravy, kteří dorazili o několik hodin dřív.

Takže jsme všichni ...  Jirka, Saša, Milan a já budeme lovit lukem. Zbyněk a Vláďa, jako správní konzervativci, puškou.

Posedíme v hospodě, dáme pivo nebo dvě a na kutě.

<< Předchozí          Další >>

H.