Před časem jsem v rámci seriálu o skládání a testování holého luku publikoval i uživatelský popis techniky string walking. Šlo o návodový text podobný tomu, co se běžně vyučuje v kursech lukostřelby, plus několik málo osobních zkušeností na víc. V tomto volném pokračování bych chtěl navázat popisem mechaniky a balistiky této techniky a věnovat jí hlubší zamyšlení pro střelce, kterým nestačí vysvětlení typu "chytni si to níž"...

Poznámka: původní článek najdete zde. Dále pak předesílám, že jsem zatím nikde podobně zpracované téma neviděl a nemůžu si tak informace zde prezentované nijak ověřit. Jde o moje vývody a vysvětlení, které opírám výhradně o školní znalosti matematiky, fyziky a selský rozum.

O string walkingu

Zopakujme si nejdřív o co vlastně jde. String walking, neboli procházení po tětivě, je způsob střílení, který se používá při střelbě bez přídavných mířidel na luku. Nejčastěji jde o reflexní sportovní holý luk, nebo nějaký druh tradičního či z něj vycházejícího luku. Odvážil bych se však tvrdit, že v principu musí 'nějakým způsobem' fungovat na jakémkoli typu luku. Jde totiž o princip promítající se do držení a kotvení luku tak, aby toto držení přímo ovlivňovalo balistickou křivku luku a optimalizovalo její volbu vzhledem k bodu ležícímu přímo na šípu, nebo jeho okolí. Nemá tedy konkrétní návaznost na žádné konstrukční řešení luku. Polopatě řečeno, string walking máme proto, aby se dalo s velkou úrovní přesnosti střílet téměř jakýmkoli lukem bez přídavných mířidel. Potřebujete jen geometricky a mechanicky konzistentní tělo luku, tětivu a vhodné šípy.

Erik Jonsson zvaný steady (klidný) Erik při string walkingu

String walking nicméně modifikuje přirozenou geometrii luku a jeho parametry string walking přímo ovlivňují. Respektive naopak. Pokud uděláte string walking na luku, který je parametrově nevyhovující, dočkáte se nepěkného překvapení v podobě nestabilních výstřelů plných smyček a jiných vertikálních napěkností, nebo naprosto nelogických úchopů. Klíčovým parametrem je v tomto případě délka luku. Při string walkingu totiž dochází k podstatné změně symetrie tilleru (vzdálenost tětivy od ramen), který určuje horizontální stabilitu výstřelu. Chyba, kterou string walking generuje se zmenšuje úměrně právě s vrůstající délkou luku, takže je třeba pro něj volit luk co nejdelší.

Kromě této mechanické nevýhody s sebou string walking nese i pár těch pocitových. Se změnou tilleru se mění i rozdíl v zatížení ramen luku, což kromě většího namáhání spodního ramene luku přináší střelci úplně rozdílný tah v zádech na různé vzdálenosti. Do toho se promítá i míření, respektive sklon šípu. Takže se dá říct, že střelba pomocí string walkingu na vzdálenost 10m a 50m je celkem jiná pocitová a trochu i vizuální záležitost. To zvyšuje tréningové požadavky na střelce, který si na rozdíl od luků s mířidly musí natrénovat každou vzdálenost zvlášť.

Jak si ukážeme dále, střelba na dlouhé vzdálenosti je alespoň milosrdnější v tom, že je velmi podobá střílení s mířidly. S ubývající vzdáleností však vyvstávají problémy s laděním luku na velmi krátké vzdálenosti způsobné stále více rozhozeným tillerem i vlastním šípem, který má obecně bezprostředně po opuštění luku nestabilní fázi v níž se stabilizuje. Pokud je však tato fáze delší než 5m, což je minimální vzdálenost na níž se střílí, máte problém. Zvlášť když je další terčovnice v pořadí ve vzdálenosti desetkrát delší a máte na ní střílet se stejně nastaveným vybavením.

Jak string walking funguje ?

Dříve než se zahloubáme nad tajemstvím string walkingu si povíme něco o věci, která se jmenuje balistická křivka (pro náš účel zjednodušené pouze do dvou rozměrů, správně je třírozměrná). Každá střílející zbraň nějakou má. Laikovi by se mohlo zdát, že střela letí rovně, ale opak je pravdou. Každý vystřelený objekt ať už je to šíp, kulka, nebo koule z kanónu či balisty se pohybuje po balistické křivce, která má obecně tvar konkávní paraboly (vypadá jako kopec, vrchol je nejvýše). Její tvar je dán úhlem pod kterým je projektil vystřelený a energií, která je projektilu dodána. Tyto dvě veličiny jsou při střelbě na konstantní vzdálenost nepřímo úměrné. Střílím-li na 30m, můžu použít malý náklon, ale o to větší musím dodat energii do výstřelu. Nebo si vystačím s malou energií, ale o to víc musí být výstřel veden pod úhlem. Fyzikálně je úbytek energie střely způsoben kombinací vlivů reálného prostředí jako je gravitační síla a v menší míře tření, nebo třeba proti síla v podobě větru. V ideálním prostředí by balistická křivka byla prostě úsečka.

První krok ukazuje balistiku normální střelby. Ve druhém vidíme normální střelbu na kratší vzdálenost. Třetí řádek ukazuje kratší vzdálenost s balistickou křivkou "napřímenou" pomocí SW

Na prvním obrázku ve schematu je znázornění balistické křivky u luku z něhož je stříleno na vzdálenost zvolenou tak, aby střelec držel tětivu třemi prsty přímo pod končíkem šípu a mířil přesně na prostředek terče. Co se ale stane, pokud bude od terče dál nebo blíž? Pokud se střelec posune blíže k terči a síla luku i úhel sklonu míření zůstane stejná (tedy i balistická křivka), půjde výstřel logicky nad původní místo, jak je naznačeno v kroku dva. Vzhledem k tomu, že střelec patrně nebude chtít mít na každou vzdálenost jinak silný luk a asi bude chtít střílet na různé vzdálenosti, nabízí se tu pouze dvě možná řešení problému. Mířit pod místo které chceme zasáhnout. Pak ovšem musíme přesně odhadnout vzdálenost o kterou musíme cíl podmířit (takzvaný gap). Nebo použít string walking, pomocí něhož balistickou křivku zploštíme tak, aby šíp letěl přesně na místo kam je mířený jak je to naznačeno v posledním obrázku.

Než však přejdeme ke string walkingu, zvážíme ještě situaci, kdy si střelec v kroku jedna stoupne dále než mu výkon jeho luku dovolí. Výstřel zcela určitě půjde pod terč, protože balistická křivka má spád rychlejší, než je vzdálenost od terče. To je velký problém. Tady už string walking nepomůže a jedinou možností jak se trefit je odhadnout o kolik je třeba potřeba mířit nad terč. Z toho důvodu se síla luků pro string walking většinou optimalizuje s ohledem na maximální vzdálenost na níž bude stříleno, tak aby odpovídala situaci popsané v kroku jedna.

Jak se string walking provádí ?

A konečně ten string walking... Provádí se tak, že střelec, který je zvyklý kotvit na nějakém konkrétním místě a mířit přes něco v okolí šípu nebo na něm, nedrží tětivu s končíkem mezi prsty nebo těsně pod, ale posune úchop po tětivě směrem dolů. Čím více dole bude, tím na kratší vzdálenost bude střílet. Proč? Protože kotvení luku, záměrný bod a poloha šípu na tětivě zůstává stále stejná. Jediné co se mění je poloha prstů na tětivě, což vlastně šíp naklápí. String walkingem tedy pro luk konstantní síly dokážeme změnit úhel šípu při vypouštění, jako bychom naklápěli hlaveň kanónu. Pak už stačí najít jen pro každou vzdálenost od terče správnou vzdálenost prstů od končíku na tětivě a máte své vlastní osobní mířidla doslova v ruce.

Chránič přizpůsobený pro SW. Není rozdělený pro prsty a má čitelnou symetrickou síť značek pro odměřování vzdáleností na tětivě

Tato vzdálenost od tětivy musí však být na milimetr přesná. Bývá zvykem, že se odměřuje pomocí něčeho pravidelného. Typicky pomocí chrániče prstů, které se právě proto dělají s pravidelnými švy jejichž počet můžete k odměření použít. Teoreticky si můžete značky pro vzdálenosti na chránič třeba i nakreslit, nebo vyznačit na tětivu. Je ale třeba dbát na to, že ne všechny tyto metody jsou v souladu s pravidly případných závodů. Nebo se můžete pokusit správnou polohu prstů pod šípem odhadnout, ale tím vlastně zdegenerujete string walking na odhad který byste jinak při normálním úchopu museli udělat na terči.

Pokud máte luk správně silově nadimenzovaný, jsou čárky většinou rovnoměrné. Pouze v případě kdy střílíte ze slabého luku moc těžký šíp (nebo používáte pomalá ramena či tětivu - většinou je to všechno spojené) se může stát, že na delší vzdálenosti šíp propadá a čárky se od sebe oddalují. Řešením by mělo být v první řadě odlehčení šípu, nebo případně následné zesílení luku. Důležité je, že čárky ať jsou jakékoli, jsou deterministické a zůstávají stále stejné. Může se sice teoreticky stát, že některá nekvalitní ramena se na přímém slunci zahřejí a trochu silově povolí (takové pak okamžitě vyměnit). To je však naprosto hraniční případ. Stesky typu "kdybych já měl ty čárky furt stejný" je třeba typicky přeložit jako "nehlídám napětí v zádech, povoluji luk při nátahu a proto střílím na stejnou čárku do různých výšek na terči" - to rozhodně není záležitost nástřelu, nebo luku, ale výhradně střelce. U luků bez klapaček je tohle bohužel dost rozšířený nešvar.

Úhly šípu při SW. V prvním řádku od shora mířím na 10m, ve druhém na 25m, ve třetím na 50m. Výchylka úhlu ve stupních je relativně velmi malá, ale pohyb šípu podle končíku na tětivě znatelný

Analogie těchto čárek vůči čárkám zaměřovačemi vybavených luků je zřejmá. Holý sportovní luk se správně nastřelenými čárkami je velmi přesný nástroj s nimž ti nejlepší dokáží udržet krok i s o stupeň vybavenějšími luky a na krátké vzdálenosti výhody dokonce smazat! Nebývá sice zvykem, aby holý luk konkuroval kladkovému, ale jsou lidi kteří to v hale dokáží. Používají při tom právě string walking.

String walking funguje obecně, ale nefunguje pro každého stejně. Stejně jako u luku bude mít každý střelec své čárky v závislosti na síle v jiných rozestupech. Tak i sklon šípu a kotvení má vliv na jeho použitelnost a limity. Pokud budete mít například slabý luk, kulatý obličej a snahu kotvit pod lícní kostí, bude váš odstup oka od kotvícího místa patrně limitovat schopnost dostřelu. To ale není zádrhel principu samotného a dá se vhodnou korekcí zakládání šípu celkem snadno opravit. String walking tedy funguje, ale ne v extrémních hodnotách. Stejně jako mnoho dalších věcí v lukostřelbě.

Finty při string walkingu

Na závěr jsem si připravil několik fint a zlepšováků, které se v souvislosti se string walkingem občas ve specifických situacích s výhodou používají. Dobrou pomůckou je opírání končíku šípu o nos. Můžete ho použít při střelbě na krátké vzdálenosti a někteří haloví experti si při střelbě na 18m ladí luky právě tak, aby jim končík končil přesně na špičce nosu. Je to výhodné protože tím získáváte kromě kotvícího místa druhý referenční bod na tětivě o který se v případě potřeby můžete opřít podobně jako olympijští střelci používají osu nosu a sečny brady.

Pozorný čtenář si všiml, že jsem v předchozím textu použil formulaci míření po šípu a okolí. Většina začátečníků přirozeně míří do terče hrotem šípu, což funguje a není to vyloženě špatně. Většinou. Zvažte ale následující myšlenku. Šíp je pohyblivá část na luku. Je celkem známá pravda, že délka šípu přes který se míří funguje jako mířidla. Pokud víc zaberete za tětivu, posunete hrot šípu blíže střelci, mířidla se tím přiblíží a záměrný bod se na optické ose dostane pod terč, což prakticky znamená, že střelec může zvětšit úhel balistické křivky a střílet na větší dálku. A nebo opačný typičtější případ. Nátah je nedotažený, mířící hrot se předsune dopředu což už samo o sobě způsobí, že se zkrátí záměrná vzdálenost a šíp půjde pod terč. To ale není všechno! Tím že je nátah nedotažený se sníží síla kterou je luk natahován, tedy i dostřel luku a šíp půjde z toho důvodu ještě níže. Pokud míříte přes šíp a nedotáhnete luk (nebo ho přetáhnete) děláte tak vlastně dvě chyby najednou.

Příklad drátové zakládky a bodu přes který jde úspěšně mířit, stačí jen trochu ztvrdit šípy, nebo button

Proto existují střelci, kteří jako mířící bod volí raději něco pevně připoutaného na luku, čímž závislost obou chyb rozdělí a zvýší tak fakticky přesnost své střelby. Výhodu mají i v tom, že si mířící bod nevystřelují do terče, což s sebou přináší lepší kontrolu okamžiku vypuštění. U sportovních luků tímhle bodem může být třeba hrot buttonu, nebo špička drátové zakládky, která sama o sobě funguje téměř jako pin na olympijských mířidlech. Na tradičních lucích to může být kresba dřeva v okně luku, nebo hrana výřezu střeleckého okna. Jediný problém je v tom, že záměrný bod nemáte v ose luku, takže se pak luk musí vyladit tak, aby střílel trochu do strany. Což však většinou nebývá až takový problém. Nevyladěný luk tam většinou střílí sám od sebe :-)

Míření po šípu

Poslední zajímavou široce použitelnou fintou je míření po šípu. Je to způsob střelby, který vypadá podobně jako normální string walking, je však ve skutečnosti jeho modifikací. Jde o to, že při střílení podeberete tětivu podobně jako u string walkingu o několik blíže neurčených centimetrů pod lůžkem šípu, aby se vám nátah dobře kotvil. Napnete tětivu a končík šípu umístíte přímo proti panence oka kterým míříte. S mířením přes celou délku šípu, který v té chvíli vidíte jako jediný bod, vystřelíte přesně tam kam koukáte. Má to však svoje limitace. Tento způsob míření nefunguje na moc velkou dálku. Zajímavé je i to, že na rozdíl od string walkingu tady nemusíte nutně kontrolovat každý milimetr na tětivě. Pokud se rozhodnete, že tětivu chytíte níže a napnete jí opět s končíkem přímo před panenkou, bude vám šíp s největší pravděpodobností létat na stejné místo. Proč?

Protože na rozdíl od string walkingu tady nekontrolujete celou balistickou křivku šípu, ale pouze její část a pozice šípu se proti panence oka nemění. Na pozici prstů na tětivě v této chvíli vůbec nezáleží. Jak jsme si ukázali výše, posun prstů po tětivě při string walkingu nemá na šíp vliv silový, ale geometrický. Šíp se změnou úhlu naklápí. Míření po šípu je speciálním případem string walkingu, kde matematicky řečeno zderivujeme balistickou křivku v jejím maximu. To znamená, že pokud natáhneme šíp přímo proti oku a koukáme přes něj na terč, zkrátíme balistickou křivku na polovinu s tím, že osa našeho pohledu tvoří tečnu v jejím nejvyšším vrcholu. Osa šípu je v té chvíli totožná s osou oka, takže vlastně stojíme v nejvyšším bodě balistické křivky a koukáme z ním přímo na terč, kam bychom za ideálních podmínek měli dostřelit z libovolné vzdálenosti. Což se v reálu vlivem prostředí samozřejmě neděje.

Schema míření po šípu. Červená osa oka a skutečná černá balistická křivka šípu. V popředí jen naznačená terčovnice ve vzdálenosti na níž má ještě smysl střílet s narůstající vzdáleností se propad zvětšuje

Šíp v podstatě okamžitě po výstřelu propadá. Propad závisí na síle střelcova luku a váze šípu. Proto je tato technika použitelná pouze na krátké vzdálenosti, kdy je terč dostatečně blízko střelci a balistická křivka ve fázi, kdy ještě znatelně neklesá a chyba z propadu je minimální. Výhodou je, že ve VŠECH bodech této vzdálenosti střílíte úplně stejným způsobem a absolutně nepotřebujete vědět jak jste daleko od cíle. Prostě střílíte kam koukáte. Jediné co musíte odhadnou je funkční dostřel daný rozlišitelnou hranicí propadu.

Já osobně tento způsob střelby používám v terénu na velmi krátké vzdálenosti, kdy mi pro můj luk vyladěný na 50m vychází pro string walking naprosto nesmyslné vzdálenosti tilleru (koukám na šíp zespodu), nebo na různých hurá akcích, kde vám někdo strčí do ruky luk, který absolutně neznáte "a předveď se, když seš ten lukostřelec". Vzdálenosti tam nebývají delší než 10, 15m a tímto způsobem je lze podchytit skoro s každým lukem. Tato vzdálenost se však zdá jako hraniční, protože ani s krátkým silným loveckým lukem se mi nepodařilo s mířením po šípu stabilně střílet na delší vzdálenosti než 20m. Pak už je hranice propadu šípu znatelná i když jí silný luk trochu vykompenzuje. Stále se však pohybujeme pouze po malé části balistické křivky.

Tolik tedy k porozumění této užitečné, často používané, ale principiálně ne příliš do hloubky chápané technice. Ať vám slouží.

ML.