Toť otázka, kterou slýchám kolem sebe často od středně pokročilých začátečníků, kteří při studiu teorie narazí na instinktivní střílení a jsou v lepším případě zmateni a v horším v pokušení. Vždyť proč se namáhat s mířením, když tady píšou, že to mozek dělá automaticky?

K vysvětlení si vezmeme na pomoc zpověď Jimmyho Blackmona, který instinktivně bez míření dlouhou dobu střílel a také moje osobní zkušenosti ...

Zleva míření hrotem šípu, míření přes mířidla, buď míření přes mezeru nebo ruská ruleta

Jak to tedy je? Tak předně. Těžko říct. Jasná odpověď na tuto otázku neexistuje. Jako vždy se musíme odrazit od toho k jakému účelu hodláte luk použít. Pokud se s ním chystáte na lov, kde budete často střílet na neznámé a atypické vzdálenosti bez možnosti jejich měření, a kde potřebujete silný průrazný luk, který vám pohodlné míření ostatně ani neumožní, je instinktivní způsob střelby asi jediný možný. Hodit se vám třeba bude i v případě, že je pro vás lukostřelba spíš duchovní očistou než sportem, nebo pokud se chcete odívat do třásní a připadat si tradiční, případně střílíte ze hřbetu pádícího koně. Pokud byste ovšem rádi občas něco trefili, jste schopni vzdálenost odhadnout, nebo změřit a nepotřebujete střílet silným loveckým lukem, určitě bych doporučil mířenou střelbu.

I manažeři míří. Ten v pravo pravda trochu méně

Jimmy Blackmon ve své úvaze tvrdí: "Vyrostl jsem s instinktivním střílením. Zabil jsem instinktivně hodně zvěře, ale také hodně minul".

K zamyšlení nad technikou ho pak přivedly experimenty s dlouhým lukem, což je podle mého názoru příznačné. Jakmile dostanete do ruky pohodlný luk, který napnete snáze než krátké lovecké šrapnely, získáte přirozený prostor pro manipulaci s technikou. Blackmon tuto příležitost chytře využívá k: "odstranění všech proměnných ve výstřelu", což vede ke konzistenci a snadné opakovatelnosti výstřelu. A dále poznamenává že: "Pokud je váš výstřel pokaždé stejný, jste schopni vyladit luk tak, aby zasáhl cíl." S tím asi nelze než souhlasit.

Tady je potřeba míření opravdu diskutabilní. Místo oka tu vede šíp karma

Jimmy však při testování luku naráží na velký problém. A sice jak správě vyladit spin šípu při instinktivním míření, když vás váš mozek tlačí stále do prostředka? "Při instinktivní střelbě můj mozek převezme kontrolu a koriguje druhý i třetí šíp. Mozek chce zasáhnout cíl, přebírá proto vstupní data z prvního výstřelu a dělá z nich korekci čímž indukuje chybu do vzorce, kterým se snažím zjistit zda jsou mé šípy tvrdé nebo měkké." To je vážná věc minimálně k zamyšlení... Na tradičních lucích je sice pravda relativně málo možností k ladění. Ale spin šípu platí univerzálně.

Dostáváme se tak do sféry analogie ke kvantové fyzice tedy do takzvané "kvantové lukostřelby" (kterýžto termín jsem právě vymyslel, ale uvidíte že sedí dobře ... i ty spiny už tu máme ;-) ), kdy už samotný proces ladění ovlivňuje z hlediska střelce spin šípu a nikoli výhradně naopak. Jak už to v kvantové lukostřelbě bývá (nebo by bylo, kdyby něco takového opravdu existovalo), záleží na úhlu pohledu pozorování. Střelec si sice myslí, že střílí na prostředek a možná tam dokonce i střílí, ale pozorovatel vedle vidí, že mu šípy z nevyladěného luku létají se smyčkami jako prase. Jak se tohle řeší vám já ani Jimmy nepovíme, ale asi se shodneme, že to je "průser". Mně z toho plyne, že bez míření luk korektně a přesně vyladit nelze.

Kníratí tatíci v plné polní jsou notoriční nemířiči. Blýskavičný “snubák” je nedílnou součástí lovecké výbavy. Všechny srnky ví, že neradno si s nimi začínati jest.

I přes velké tréningové nasazení Jimmy nebyl se svými výsledky s instinktem stále spokojen. S pomocí DVD Masters of the Barebow vol. 3 a tréningového programu Roda Jenkinse. Začal tedy mířit pomocí mezery (gap shooting), což přineslo konečně kýžená očekávání: "Teď byl můj mozek mimo vzorec. Jednoduše jsem zamířil na cíl a vystřelil tři šípy. Všechny u sebe a vpravo od záměrného bodu, věděl jsem tedy, že jsou měkké." Po dokončení testování se Jimmy pustil do tréningu: "Prošel jsem procesem učení mezer pro každou vzdálenost a začal s nácvikem. Teď jsem byl místo tréningu důsledného zaostření na cíl schopen střílet pomocí mezer na všechny vzdálenosti a když jsem nezasáhl věděl jsem proč." A tady Jimmy udeřil hřebíček na hlavičku! Jak chcete střílet přesně (pokud tedy chcete), když nevíte co jste udělali špatně? Je třeba nejdřív vůbec vědět, že je něco špatně (což třeba už testováním nemusíte zjistit), uvědomit si co a pak to systematicky opravit. A co víc, jak chcete opravit chybu z výstřelu, který si s sebou potenciálně nese chybu už z toho předchozího? Pak ani moc nepřekvapí Jimmyho závěr, že se: "Mé střílení exponenciálně zlepšilo."

Já, taky napůl v maskáčích mířím tak usilovně, že se mi z toho křiví pusa

Stejně jako Jimmy v závěru bych ani já nechtěl být žádným aiming fašistou (česky miřkofašista :-) ). V žádném případě vás nenabádám, abyste nestříleli instinktivně pokud k tomu máte důvod a víte proč to děláte. Nechť si klidně nemíří ten, jemuž to dělá radost. Ale pak by se neměl vztekat, když se občas netrefí ani se podivovat proč střílí nevyrovnaně. Pokud jste jen trochu na vážkách, zvažte mojí osobní radu. Mířit můžete přestat kdykoli. Ale naučit se dobře střílet po tom co se z vás stane odbokový rychlopalník bude o dost větší problém. Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem nějakou dobu něco jako "instinkt" provozoval. Vůbec to není o tom, že si dáte luk místo zešikma rovně. Změna mechaniky je ten nejmenší problém. Je to o vaší hlavě a vnitřním časovači výstřelu, jehož rekalibrace a zpomalení na to, abyste mohli komfortně zamířit může zabrat i roky. Můžete mít techniku jak precizní chcete, ale pokud mířidlo nedokážete zabodnout do bodu, ustálit ho a vědomě ho do toho bodu vypustit, nikdy nebudete střílet přesně. Vždycky budete střílet jen "tam někam". Jako já.

Originální text z blogu Jimmyho F. Blackmona naleznete zde...

ML.