V minulé kapitole jsme si řekli o co při terénních závodech jde. Jaká jsou jejich pravidla a jak se na ně optimálně připravit. Dnes se postavíme přímo na metu ...

Známé vzdálenosti

Střelba na známé vzdálenosti v terénu může vypadat jako triviální, když víte jak daleko stojíte. Ve finále ale můžete zjistit, že tahle informace je spíše hodně orientační a někdy může být i celkem matoucí. Narážíte totiž na hlavní prubířský kámen celého terénního střílení a to je odhad vertikální vzdálenosti. Pokud byste na ten samý terč stříleli na rovině a měli ho v úrovni luku, můžete mířit s klidnou duší do prostředka se zaměřovačem nastaveným na vyznačenou vzdálenost.

Ne tak v terénu. Pokud bude terč v určitém ostrém úhlu nad vaší úrovní (střílíte do kopce) je potřeba mířit nad bod do kterého byste jinak stříleli, nebo si posunout zaměřovač na vyšší vzdálenost. Pokud bude v tom samém úhlu pod vaší úrovní (střílíte z kopce), je třeba mířit pod, nebo zkrátit vzdálenost vyznačenou na kolíku. Vtip je v tom, že správný ostrý úhel musíte umět odhadnout a stejně tak i vzdálenost o kterou mířit nad, případně přidat na zaměřovači, nebo opačně.

Můžete se ale dostat i do situace kdy je ostrý úhel už moc málo ostrý, takže střílíte téměř kolmo nahoru nebo dolů. Pak se pravidlo obrací a musíte naopak střílet nad když je terč hodně pod a pod když je hodně nad. I tento úhel zvratu musíte odhadnout. Pokud tohle umění zvládnete, pak už stačí být natolik dobrým lukostřelcem, abyste mohli šíp poslat tam kam potřebujete. Proto je tak důležité zvládnout dobře vystřelit už první šíp a pak si ho zkontrolovat. Pokud máte alespoň rámcovou představu kam vám na kterou vzdálenost šíp padne, není už takový problém odhadnout o kolik přemířit, abyste se dostali do prostředka.

Neznámé vzdálenosti

Vše co jsme si řekli v předchozím odstavci platí i pro střelbu na neznámé vzdálenosti. S rozdílem, že na metě nemáte vyznačenou vzdálenost tudíž vám chybí referenční bod od něhož se odrazit nahoru nebo dolů. Může to vypadat dost děsivě, protože uhádnout rozdíl mezi třiceti pěti a čtyřiceti pěti metry uprostřed lesa po pás v kapradí může být pro neškolené oko dost obtížné. Existuje ale celkem jednoduchý trik jak si s odhadem pomoci. Je ovšem třeba se na to v předstihu připravit.

Vyjdeme z toho co je neměnné a z jistot které máme. Vždycky vidíme na terč. A terče budou mít vždy konstantní velikost danou pravidly ať už budou umístěné kdekoli. Máme také stále stejný nátah. Trik spočívá v projekci vašeho zaměřovače, nebo luku na terč. U holého luku se to dělá tak, že napnete luk stejně, jako kdybyste chtěli střílet. Místo abyste zamířili do prostředka ale srovnáte hranu terče s hranou luku a podíváte se kam vám zasahuje hrot šípu. Pokud byste stáli hodně blízko u terče a srovnávali luk s jeho pravou stranou (leváci asi s levou), budete mít hrot šípu někde blízko pravé hrany. Pokud si stoupnete na vzdálenost dvaceti metrů a srovnáte se s hranou stejného terče, může vám hrot například přesně překrývat středovou žlutou a ze vzdálenosti čtyřiceti metrů už ho uvidíte přesně na levém okraji.

Uvedené hodnoty berte jako příklad. Závisí totiž na velikosti terče, ale i na způsobu kotvení a délce nátahu a u holého luku i nastavení buttonu, po jehož posunutí musíte stupnici znovu překalibrovat. Každý střelec tedy bude mít referenční body jinde a musí si pro sebe objevit svou vlastní Ameriku. To znamená obejít (klidně i na rovině - to nehraje roli) všechny velikosti terčů a zjistit referenční body na všech relevantních vzdálenostech pro které se závod střílí. Pokud ale věnujete přípravě dostatek péče a děláte nátah stále stejně a třeba si i poznamenáte referenční body pro všechny typy terčů, budete i jako laici s naprostou terénní slepotou schopni odhadnout vzdálenosti v terénu s podobnou přesností jako byste stříleli z mety na známou vzdálenost. Stejný zeměměřičský trik je možné použít i s mířidly, pokud je máte. Jen budete s krajem terče lícovat okraj mířidel a sledovat pin z mířidel místo hrotu šípu. Budete to tak mít i přesnější.

Příklad odměřování projednotlivé vzdálenosti na holém luku

Stejně jako všechno má i tato metoda své ale. Funguje sice krásně za všech podmínek (pokud máte v ruce stále stejný luk, dobře zpracované vzdálenosti a vidíte celý terč), ale nevyřeší za vás problém s náklonem roviny, který jsem popsal v předchozích odstavcích. Správné nad/pod míření budete muset stejně odhadnout. Přinejlepším tedy budete zhruba vědět jak daleko stojíte a zredukujete tak problém střelby na neznámou vzdálenost na střelbu na známou vzdálenost. Mějte na paměti, že vaše oči klamou a v odhadu od oka se můžete seknout i o deset a více metrů. Vzdálenost v otevřeném prostoru se zdá mnohem menší než v uzavřené aleji stromů. Stejně tak odhad za plného slunce a za šera bude jiný. Roli hraje i úhel dopadu světla.

Dalším zásadním "ale" je i to, že musíte vědět na jak velký terč střílíte, což bývá někdy docela velký problém. 60ka terč na třiceti metrech vypadá stejně jako 80ka na čtyřiceti. Toto je druhé velké dilema, které terénní střelci řeší kromě vertikálního přemiřování. A stejně jako na přemiřování ani tady neexistuje jednoznačný recept. Někdy jsou terčovnice stejně veliké, takže rozdíl snadno určíte podle jejich vyplnění terčem do plochy. Některé závody mají terčovnice různých velikostí takže si nepomůžete. Někdy se znáčky v rozích terčů od sebe podle velikosti liší. Někdy jsou kromě velikosti identické. Někdy dokážete spočítat dalekohledem desky z nichž je terčovnice složená a jejichž počet se bude lišit. Někdy se můžete orientovat podle velikosti čísla na terčovnici, ale i ty můžou být stejné. Někdy se dá odhadnout velikost podle proporcí těla skupinky před vámi, která u ní právě řeší výsledky, musíte jí ale dohnat...zkrátka spousta nejistoty a improvizace. Všímaví jedinci s dobrou vizuální pamětí mají ovšem výhodu.

Všímavost i dobrá paměť se hodí i během závodu, protože každá závodní trasa musí splňovat určitá pravidla a je na ní možný jen určitý počet terčů na konkrétní vzdálenosti. Vylučovací metodou pak můžete během závodu vyškrtat vzdálenosti, které už byly ve chvíli, kdy se nebudete moci rozhodnout pro správnou velikost terče, nebo budete váhat nad neznámou vzdáleností.

Ostatní zrady

Kromě přemiřování po vertikále se můžete setkat i s přemiřováním horizontálním. Nastává typicky v situaci, kdy terčovnice nestojí na rovině, ale stojí nakřivo v kopci. Potom je celkem jisté, že se vám šípy potáhnou směrem k nižšímu kraji, tedy z kopce. Měli byste proto přemiřovat směrem ke kopci. O kolik přemířit je opět pouze na vašem úsudku a zkušenostech. Extrémní ale ne až zase tak nereálná situace je, když střílíte na vrstevnici prudkého kopce a cíl je o několik vrstevnicových čar nad vámi. Musíte tak přemiřovat nejen horizontálně ale i vertikálně. Může se tak na delší vzdálenosti snadno stát, že budete mířit například do levého horního rohu a šípy vám budou lítat doprostřed terče.

Mezi další zrady patří malé terče. Ačkoli se to nezdá, je sloupec 20ti centimetrových terčů na deset metrů v kopci velkým strašákem i pro zkušené střelce. Důvodů je několik. Terče jsou tři a musíte s každým výstřelem mířit na jiný z nich. To mate svalovou paměť i hlavu střelce. Každý výstřel je trochu jiný a střelci, kteří jsou typicky cvičeni dělat jeden a týž pohyb stále dokola se tomu hůře přizpůsobují. Je potřeba to trénovat. Druhé úskalí je ve velikosti terče. Trefit na neznámou vzdálenost kolem deseti metrů žlutou velikosti desetikoruny není úplně jednoduchá věc. Mimo jiné i proto, že střelbu na pět a deset metrů hodně lidí moc netrénuje. Další problém je v nastavení luku na takovou vzdálenost. Na tak krátkých vzdálenostech už se začíná luk chovat trochu nevypočítavě. Při výstřelu z prstů v prvních metrech letu šípu vzniká smyčka, která se dál přirozeně rovná během doby co šíp plachtí. Abyste byli přesní na pět metrů, musí být start vašeho šípu skoro úplně čistý a rovný, čehož je vcelku obtížné dosáhnout. Na holém luku se navíc můžete dostat do tak hluboké fáze string walkingu s natolik rozhozeným tillerem, že je výsledný výstřel nestabilní.

WA Field Championships 2012

I rovina je v terénu zrádná. Problém může být už třeba jen zvyk střílet na klasické terčové terčovnice, kde má střelec terč v úrovni ramen a luku. Z praktických důvodů se na terénní používají menší terčovničky s uřezanýma nožičkama. Schválně si na ně zkuste i na rovině vystřelit z padesáti metrů. Vsadil bych se, že budete muset trochu podmiřovat, protože cíl nemáte v úrovni prsou ale u kolen.

Mezi vyloženě vypečené vtípky pak patří legrácky jako strom v cestě. Představte si strom který roste zleva doprava přímo v ose letu vašeho šípu. Pokud zamíříte na terč, vidíte že strom roste kousek nad ale cestu máte volnou, čili ho podstřelíte. Se silným lukem možná. Ale prohnutá balistická křivka u slabších způsobí, že vám šíp poletí obloukem a v jeho vrcholu se do stromu zabodne. V lepším případě. V horším případě po něm sklouzne, odrazí se a pak může být doslova kdekoli. Pokud střílíte přes vodu, nebo údolí, může na letící šíp působit změna tlaků, nebo proudění vzduchu a šíp vám vyloženě vycucne z dráhy... zkrátka je toho mnoho a předvídat z toho můžete jen málo. Ale i tyhle škodolibé srandičky a jejich objevování jsou kořením a dělají terénní střelbu zábavnou.

Pravidla slušného chování

Kromě pravidel závodu na terénní narazíte i na určitý nepsaný etický kodex, který je dobré dodržet. Pokud doháníte skupinu před vámi je fajn počkat se střelbou dokud vám nezmizí z dohledu. Nikdo nemá rád, když se mu střílí do zad.

Pokud střílíte v tandemu s kolegou, je fajn ho mít na zřeteli a ke kolíku a střílení přistupovat pokud možno společně. Jakmile jeden stojí a začíná střílet, běží čas i tomu druhému. Pokud svého partnera pořádně neznáte je dobré střílet na střídačku i když oba stojíte na metě a mohli byste střílet zároveň. Ideální je se při výstřelu protějšku nehýbat a kolegu při výstřelu nerušit. To samé platí i pro tu část party co zrovna nestřílí. Je to s podivem, ale soustředění i hodně pokročilých střelců může být křehké jak domeček z karet.

Mimo závod pak můžete podpořit atmosféru obyčejnou lidskou slušností, vstřícností a ohleduplností ke svým kolegům ve skupině tím že se s nimi budete přiměřeně bavit, nebudete jim utíkat, nebo se loudat a budete hodní a milí. Pokud náhodou najdete cizí šíp, nenecháte ho ležet na zemi, ale strčíte ho do toulce i když nevíte čí je a po závodě ho při nástupu hodíte v plén. Pamatujte, že jen na vás jaký si závod dohromady uděláte a jak si ho užijete. Jako hodně jiných věcí je i terénní kromě vašich schopností i o lidech. Tedy i o vás.

Z čeho bych si rozhodně nedělal hlavu je výsledek závodu. Pro začátečníka je totiž cílem spíš cesta a je velmi pravděpodobné, že i když jinak střílíte rozumně, skončíte na prvních závodech spíše na chvostu bodovací tabulky. Na tomto místě už je asi jasné, že velká část úspěchu je ve schopnostech odhadu, který musíte natrénovat. Což jde, pokud nemáte za barákem velkou pahorkatovitou zahradu s kouskem lesa, v normálních podmínkách těžko. Pro některé střelce je tak jediná možnost tréningu závod samotný. A ten kdo jich odstřílel víc přirozeně vyhrává. Zaníceně závodit a rvát se o každý bod, když neumím ani pořádně střílet, nebo odhadnout vzdálenost je trochu mimo.

Maličko jiná situace nastává jen na vyšších závodech s postupem do kvalifikací (v ČR asi jen mistrovství). Dlouhé závody dobře prověří střelce a výsledek z 24 terčovnic (a více) beru jako nejvíce relevantní. Při vyřazování na kratších trasách (12 a méně terčovnic) se ale rozdíly docela stírají a váhu má každý bod. Tam už to chce rétoriku trochu přitvrdit a maličko zpozornit, jinak se můžete sami připravit o postup v soutěži. Cesta k mistrovstí je však v každém případě dlouhá.

Pojďme tedy tlachání o hvozdech a skalách na tomto místě uzavřít, nazout bagančata a vydat se na tréning při kterém si popřejme hodně štěstí, zdaru a pevné vůle. Budeme to potřebovat :-).

ML.