V předchozích kapitolách jsme rozebrali některé možnosti lukostřelby, možnosti technického vybavení a jejich nejběžnější kombinace i prvky lukostřelecké techniky. Několikrát jsem upozorňoval na nemožnost naučit se správnou techniku střelby alespoň v základech bez školené osoby, která by se vám několik úvodních hodin věnovala a poté vás průběžně omrkla a opravila chyby, které budete chtě nechtě při svém střeleckém vývoji dělat. Přesto si můžeme nadhodit několik témat, které je dobré při tréningu dodržet, nebo si rozmyslet.

Kde?

První co byste měli zvážit je, kde vlastně budete střílet. Střelecký um začátečníků z reflexního luku je většinou chabý. Proto je dobré začínat střílet na velmi krátké vzdálenosti. Pro laika bude možná překvapivé, že techniku výstřelu můžete (a i profíci to tak dělají) v klidu trénovat i na 10 nebo 5m, což je vcelku zvládnutelné i v domácích podmínkách. Stačí když si za cíl určíte 5cm kruh a je to jako kdybyste stříleli na 30m. Počítejte však, že chyba se stát může, proto nedoporučuji střílet proti oknu. Zeď tolik nevadí, když máte hodně sádry. Pokud šíp střelíte kolmo na cihlovou zeď, tak o něj kupodivu ani nemusíte přijít. Chcete-li střílet v přírodě, vždy střílejte proti dostatečně vysokému svahu. Je to z důvodu bezpečnosti, ale i proto abyste si neztráceli šípy. Ty to totiž ve svahu relativně snadno najdete. Na otevřeném několika kilometrovém poli těžko. Ve skutečnosti není někdy lehké najít šíp ani na posekané zahradě v trávě, protože plachtící šíp dokáže zajet pod drn úplně celý včetně kormidel. Pak už nepomůžou ani hrábě, ale jen detektor kovů. To nejdůležitější však je, abyste měli místo kde střílíte chráněné před vstupem někoho dalšího. Vždy mějte na paměti, že jednou vypuštěný šíp už nelze vzít zpět a o závažnosti zranění z byť jen slabších luků není třeba pochybovat.

Slušný soustřel

Střílejte na soustřel

Nesnažte se hned zpočátku trefovat. Lukostřelba není o přesnosti střelby, ale přesnosti a kontrolovanosti pohybu. Základ je, aby vám všechny vystřelené šípy grupovaly v dostatečně malé skupině, která by se měla proporciálně zvětšovat v závislosti na vzdálenosti na níž střílíte. To jestli máte šíp „ve žlutý“ je až podružný problém, který se dá relativně snadno vyřešit, pokud jste opravdu spolehlivě schopní poslat šípy do jednoho místa. Proto bych doporučil zbavit se pro začátek všech terčů, které vás budou rozptylovat, střílet na prázdnou terčovnici a hodnotit jen soustřel. Osobně tuto fintu používám i ve chvíli kdy střílení neplodí očekávané ovoce a nevím co je špatně. Terč totiž odvádí pozornost střelce a svádí k touze se trefovat, což je přesně to co nechcete. To co byste v té chvíli měli chtít je nerušeně se soustředit na techniku výstřelu, protože právě jejím výsledkem je soustřel na terči. V okamžiku kdy se moc podřídíte touze se trefit začnete zapomínat na techniku. Soustřel se vám bude patrně rozlézat plíživě a postupně, tak že si toho nějaký čas vůbec nemusíte všimnout. A to je o to nebezpečnější. Jakmile ovšem techniku opravíte a natrénujete, soustřel se vám (opět bohužel ne hned) přirozeně zdrcne a střílení vás bude i více bavit.

Střílejte při vědomí

Střelecké koma, kdy pálíte jeden šíp za druhý, ale vůbec netušíte jak, je nejlepší cesta do pekel. Tedy k vytvoření návyků, které pak budete těžko odstraňovat. Pamatujte na to, že naučit se něco nového je vždy jednodušší, než přeučit se něco co už umíte. Lukostřelba se sice provádí fyzicky, ale je to hlavně psychická činnost, kdy neustále kontrolujete konzistenci výstřelu, správné zapojení svalů při nátahu, kotvení a do toho všeho musíte ještě správně zamířit. Je toho dohromady docela hodně a niance ve svalových tezích i přesnost kotvení a míření jsou opravdu malé (milimetry hrají roli). A je třeba je kontrolovat po CELOU dobu výstřelu. Nestačí jen udělat perfektní nátah, dobře se poskládat a pak formu během vypuštění nechat rozpadnout. Vše musí být pod kontrolou do doby dopadu šípu, až pak se můžete hroutit. Stejně tak jako je střelba ze 70% psychickou a ze 30% fyzickou záležitostí, jsou i chyby ve výstřelu z 80% způsobené právě v momentě vypuštění. V několika málo milisekundách, jejichž kontrola je gró celého výstřelu a jejíž zvládnutí je zároveň to nejtěžší co vás na střelbě z reflexního luku může potkat. Pamatujte na to, že pět precizních kontrolovaných výstřelů vám dá víc, než pět set šípů vypuštěných do boku do luftu. Pět hodin poctivého střílení týdně vás posune víc než pět set hodin mučení se.

Naslouchejte svým pocitům

S vědomím souvisí i jeho reflektování. Jde o to, že při výstřelu byste se neměli cítit špatně. Má to samozřejmě své hranice protože i při špatném výstřelu se můžete cítit dobře. Ale pokud vás ale při nátahu bude bolet například rameno, nebo se budete soustavně švihat tětivou do ruky, je to znamení, že něco je špatně i když výstřel může vypadat technicky dobře. Těžko se to ovšem rozlišuje, protože divný pocit z výstřelu můžete mít třeba i po opravení nějaké zásadnější chyby. Měli byste se dojít do bodu, aby byl výstřel pokud možno přirozený v jediném tahu, bez výrazných třasů a úplně prostý jakékoli křeči a cokoli nadbytečného zdetekovat a odstranit. Pokud se ve výstřelu dlouhodobě necítíte i když se třeba můžete i trefovat, je třeba to nějak řešit.

Buďte trpěliví

Dobré zvládnutí reflexního luku je poměrně časově náročné. I zkušení střelci pilují svoji techniku roky poté co jsou schopni se s ucházející přesností trefit. A i k té ucházející přesnosti počítejte tak půl roku na zvládnutí základů a rok na vystřílení. Trpělivost není od věci ani když něco měníte. Ať už jde o silnější, či slabší ramena, šípy, nebo třeba změny v technice, dejte tomu čas. Lukostřelba má velké dopravní zpoždění a poznat vhodnost či nevhodnost něčeho většinou netrvá tři výstřely, ale tři sta a s přestávkami na rozležení.

Nikdo nestřílí furt stejně

Někdy to jde a někdy ne. Pamatujte na to vždy, když si nejste jistí a začnete po každém výstřelu mimo rozebírat luk na šroubky a přehoblovávat madlo, nebo nakupovat jiné vybavení, protože „ten krám vůbec nestřílí“. Střílí. Někdy stačí jen položit luk nechat to odestát a vrátit se k němu za pár dní. Věci se můžou sami srovnat, stejně tak jako rozhasit víc a chyba pak bude podstatně viditelnější. Ačkoli je to těžko k uvěření, chyba většinou nebývá v luku, který je sám o sobě celkem dost přesný. Ale ve střelci a jeho sebekontrole. Proto je na sobě a na technice výstřelu potřeba neustále pracovat a monitorovat se.

Kolik luků máš tolikrát si lukostřelcem

Tak to určitě neplatí. Z počátku je asi jedno čím střílíte. Ale pokud se do střelby více zakousnete, budete střílet pravidelně a budete se vnímat, po nějakém čase zjistíte, že pociťujete rozdíly mezi jednotlivými kusy vybavení. Jak ve tvaru madla, tak ve způsobu vyvážení a poznáte i tuhost a sílu ramen kus od kusu. Luk s nímž nejvíce střílíte ovšem začne dominovat a budete s ním i nejvíce sestřílení. Pak může trvat i týdny až měsíce než si zvyknete na jiný. Pokud v této fázi začnete přeskakovat z jednoho luku na druhý, dostanete se pravděpodobně do slepé uličky, kdy nebudte minimálně po nějakou dobu schopni vystřelit rozumně z ničeho. Proto důrazně doporučuji měnit vybavení s rozvahou a nebýt přehnaně promiskuitní.

Nebe nebo peklo?

To samé platí i pro luky typově. Existují sice lidé, kteří střílejí z několika různých typů luků, ale i ti mívají sezónu kladkovou, nebo třeba reflexní a během ní se věnují výhradně jednomu konkrétnímu kusu (pravda, jsou i jedinci schopní odstřílet jeden závod v jediném časovém limitu ze dvou různých typů luků, ale z těch bych si raději příklad nebral, jde o enormně zkušené a vystřílené střelce, kterým už je defakto jedno co vezmou do ruky). Rovnice je přitom až bolestně jednoduchá : Z čeho budete střílet nejvíce, z toho budete střílet nejlépe. Jakákoli změna v zažitém hardwaru je spíš nežádoucí. A brát si na každou vycházku, nebo závod jiné vybavení je nápad doslova smrtící. Ve finále z toho budete mít v hlavě pravděpodobně bramboračku a seknete se vším.

Drahé vybavení nespasí

Drahé vybavení je krásná věc, která vás jako lukostřelce bohužel moc nespasí. Určitě není dobré střílet s nejlevnějšími low end krámy, protože ty prostě nefungují a střelba s nimi vás nebude bavit. Na druhou stranu už s vybavením ve střední cenové hranici můžete podávat opravdu kvalitní výkony, pokud máte dostatečně natrénováno. Pokud už musíte cpát do vybavení hodně peněz, soustřeďte se v první řadě spíš na šípy, protože ty jsou tím konečným bodem, který přesnost střelby určuje. Drahý luk podle mého názoru není až tak o přesnosti jako spíš o pohodlí výstřelu. Na třetí stranu, pokud berete luk do ruky každý den, neměli byste si vyčítat, že si připlatíte za něco pěkného i když nejste zrovna střelečtí rekordmani. Chce to jen nepropadat mylnému dojmu, že s novým lukem už to konečně půjde. Nepůjde protože...

Chyba je mezi středem a tětivou

Může se to někdy zdát neuvěřitelné, ale je to skutečně tak. Pominu-li nákup jiného vybavení, je druhou nejrozšířenější kravinou rozmontovávání a přestavováním luku po každém druhém výstřelu, protože tohle přece nebyla desítka. No nebyla. A dobrý trenér vám řekne proč nebyla. Situací kdy prohlásí, že chybu nevidí a skutečně bude třeba zásah do luku bude mnohem méně než byste bývali řekli. Bohužel.

Méně je více

Tohle je možná bod silně individální ale osobně se mi hodně osvědčilo trénovat s rozmyslem. Rovnou si prozradíme, že pokud to se střelbou (nebo čímkoli jiným) myslíte vážně, je jednou za týden dost málo. Ale o trochu více už zase moc. Tělo chce regeneraci a mysl potřebuje odstup. Proto je dobré nezařazovat si více než tři dvouhodinové tréningy v týdnu. Pět tréningů týdně po třech hodinách je moc. Pokud do toho opravdu chcete hodně šlápnout, tak už pak připadá v úvahu v podstatě střílet neustále. Každý den šest sedm hodin dokud vám nebude z prstů kapat krev. Další varianta, kterou jsem nezkoušel, ale věřím že by mohla fungovat je pak střílet každý den, ale třeba jen dvacet minut, nebo půl hodiny. Tam ovšem člověk musím mít vůli v čas přestat.

Odejít na vrcholu

Vůli přestat byste ale měli mít i tak. Pokud trénujete přiměřeně, tedy nestřílíte neustále. Má tréning tendenci připomínající Gaussovu křivku. Ze začátku pomalu stoupající trend, pak vám to začne jít a s postupem času a ubývajícími silami se vám soustřel zase rozjede a výkon začne klesat. To je přirozená věc a ideální je se střelbou skončit v případě, kdy vědomě a kontrolovaně nastřílíte nějaký pěkný ale druhý nejlepší výsledek. V tu chvíli vás to sice nakopne k ještě lepšímu výkonu, abyste se dohnali a předehnali. Věřte že nepředženete. Ne ten den. Na to si budete muset počkat do příště. Pokud se o to přece jen pokusíte, začnete se chtít trefovat a zanesete si do techniky další originální chyby jimž jste se jinak mohli vyhnout. Technika potřebuje čas na rozležení v hlavě a těle. A to co se rozležuje je právě ten poslední výkon s nímž opouštíte střelnici. Nehledě na to, že střelnici se lépe opouští (a ještě lépe na ni vrací) s pocitem dobře odvedeného výkonu, než s tvrdošíjným přesvědčením vlastní demence. Může se stát, že to nejde ten den vůbec. Pak je lepší to raději úplně vzdát a vrátit se jindy s čistější hlavou.

Gaussova křivka normálního rozdělení

Jak poznám že už jsem dobrý?

Opakováním. I začátečníkovi se někdy povede trefit doprostřed terče. I pokročilejší začátečníci občas nastřílí deseti šípy skvělý soustřel. Otázka zní: jsou schopni to zopakovat? A pokud ano, tak kdykoli? Na druhou stranu i střelečtí mistři mají svojí Gaussovu křivku. Rozdíl mezi mistrem a průměrným střelcem není v tom že se trefí – to se trefí oba. Rozdíl je v tom, že mistr se trefí téměř vždycky. Úplně vždycky se trefí jen stolice na seřizování luků. Všechno je to ale o opakování. Jsou střelci, lepší a horší, někomu stačí opakování méně, my ostatní musíme k cestě za mistrovstvím opakovat více. Ale všichni musí trénovat. Čím více budete střílet tím lepší výsledky budete mít. Což se sice může zdát trochu v rozporu s tím co tady celou dobu tvrdím, leč praxe ukazuje něco jiného.

Můžu být dobrý se špatnou technikou?

I střelci se špatnou technikou totiž můžou být dobří. Stačí když mají natrénovano. A pokud mají navíc ještě talent, můžou se stát i nepřekonatelnými. Existují podomní borci, temní mágové, kteří hned z kraje zavrhli tradiční techniku (ať už jde o sportovní, tradiční, mongolskou, nebo jakoukoli jinou) a styl výuky a vrhli se na styl vlastní. Vysoustružili si k dokonalosti systém precizních chyb, které provádějí pořád stejně, spojili ho do jediného konglomerátu a povýšili na techniku. S tou pak vyhrávají i vysoké soutěže a mladí lukostřelci si marně lámou hlavu jak je to možné a proč se tedy nějakou techniku učit a být neustále šikanován a rovnán? Jestli by třeba nebylo lepší přejít na temnou stranu...? Tak předně. Ne každý něco takového dovede. Vytvořit si vlastní konzistentní styl je možné. Většina lidí ovšem nemá vůli na to, aby ho dotáhla do použitelných konců a zahodí luk dřív než se někam dohrabou, prostě proto, že je ten sled slepých uliček přestane bavit. Cesta není ani učit se ten styl od někoho jiného, protože je tak silně individuální, že je v podstatě nepřenosný. Ve chvíli kdy už jím střílíte jste odkázáni jen na sebe, protože nikdo jiný vám nedokáže pomoci. Ale hlavně. Vidíte výsledek a nevíte co kdyby. Slovy klasičky...“kde já mohla bejt kdybych byla neztloustla“? Nikdo neví a už se nikdy nedozví, kde mohli tito lukostřelci být, kdyby následovali tradiční zřízení a masově používanou a prověřenou techniku. Existují dohady, že by na tom možná mohli být ještě o maličký kapánek lépe. Pokud jsem vás ani tak nepřesvědčil, stačí se podívat na způsob střelby těch opravdu nejvíc nejlepších střelců na světě. Osm z deseti jich střílí dle tradičních osnov, které jsou univerzální, ověřené dlouhodobým vývojem mnoha tisícovým davem, jsou nejsnáze naučitelné a prokazatelně dokáží z člověka vytřískat to nejlepší co v něm je. A je úplně jedno jestli se bavíme o sportovních, nebo tradičních lucích. Každý luk má svůj ověřený styl výstřelu.

Kontrolujte si luk a šípy

Tak jako není dobré luk neustále přemontovávat, není ani dobré se mu nevěnovat vůbec. Jednou za čas se vyplatí přejet luk pohledem a klíčem, poutahovat všechny šroubky (ztracené šroubky ze středu jsou většinou nějakým způsobem unikátní a fakt těžce se shání), přeměřit tillery a vzdálenost tětivy, ale třeba i sílu jestli nepovolují ramena. Rozhodně byste měli zbystřit pokud luk při výstřelu, nebo dokonce při nátahu vydává divný zvuk, který před tím nedělal. Dostat prasklým ramenem po hlavě, nebo být švihnutý ruplou tětivou není nic o co by člověk stál. Typický problém u reflexních luků jsou naštěstí hlavně povolené a chrastící šroubky (hlavně button) a tomu se dá lehce zamezit jejich podmazáním voskem.

Ještě důležitější než luk je kontrola šípů. Poškozený nebo ztupený hrot bude mít vliv hlavně na přesnost, ale pokud máte naprasklou trubku, nemějte s ní slitování ani kdyby byla ze zlata a šíp okamžitě odstrojte a diskvalifikujte do nejbližšího květináče. Děsivé nehody s prostřelenýma rukama, které si jste si jistě již zvládli vygooglit sice nejsou vůbec časté, ale stát se to může a vím minimálně o jednom případu kdy se to stalo i na 3D závodech v ČR. Nerozlišoval bych v tomto případně na karbon a hliník, protože předloktím vám s jistotou projedou oba dva. Stejně tak si kontrolujte končíky a ty naprasklé, nebo nastřelené neprodleně vyhoďte. Prasklý končík při výstřelu může znamenat cokoli od výstřelu na prázdno až po postřeleného kolegu, který stojí vedle vás. Šípy je dobré kontrolovat průběžně. Ale pokaždé když se po výstřelu ozve divný třaskavý zvuk (většinou kámen, nebo něco kovového), neváhejte a na vystřelený šíp se zaměřte. Protočte si ho na prstu a zkuste si ho mírně ohnout do všech stran. Pokud praskne, nic jiného si nezasloužil.

Lukostřelba není fitko

Střílení je sice fyzicky náročné, ale se silou a posilováním v klasickém slova smyslu nemá moc společného. Myšlenka že si koupíte silný luk a budete posilovat a střílet zároveň je úplně zcestná. Stačí se podívat na top střelce, kteří rozhodně nebývají žádnými Ramby. Určitá nominální síla je samozřejmě důležitá, ale získáte jí spíš lukostřelbou samotnou než taháním činek. Mám zkušenost, že po dlouhodobějším systematickém posilovacím tréningu se mi sice luk tahá lépe, ale ztrácím díky němu svalový jemnocit, takže ve skutečnosti střílím o dost hůře. Skoro bych se tedy odvážil tvrdit, že tyto sporty jdou spíš proti sobě než ruku v ruce, když je chcete provozovat paralelně.

Rambo ;-)

Šípy pěkně a nebo k sobě

Pokud si budete luk sami nastavovat, je dobré si uvědomit proč vlastně střílíte. Luk se dá ladit podle zvuku, nebo podle hladkého průběhu letu šípu a nebo podle soustřelu. Ne vždy jsou tyhle tři složky v rovnováze a je překvapivé, že docela dost lidí váhá, když má volit mezi tím jestli jim budou šípy létat pěkně a nebo k sobě. Stejně tak bych nebral axiomaticky ani bezbrkový test. Sice o něčem vypovídá, ale to neznamená, že se z něho musíte hroutit a všechno měnit i když s brky střílíte v pohodě. Naopak jsem zažil situaci, kdy bezbrčák dopadl výborně a šípy se mi zdály pocitově (i podle tabulek) tvrdé, protože byly hodně citlivé na čistotu vypuštění a sebemenší chyba se násobila. Šípy o řád měkčí problém spolehlivě vyřešily i když šíp bez brk nešel už tak čistě a byl i trochu mimo hlavní grupu.

Tolik tedy závěrečných mouder jichž by se dalo vymyslet ještě mnoho a mnoho. Na to jak je lukostřelba monotónní sport někdy člověka až udiví co všechno někteří střelci řeší a proč. Ale i to objevování a rozšiřování zkušenostní báze patří k jejímu kouzlu a nikomu by nemělo být upřeno. Jde jen o to se v objevování neztratit k čemuž snad tato série článků trochu dopomohla. Závěrem tedy přeji ať se vám při střílení daří a připojím poslední moudro. Čtením se ještě nikdo střílet nenaučil, čili...vzhůru do pole.

ML.