V předchozích kapitolách jsme si říkali, že se nebudeme učit střílet, protože to po internetu dost dobře nejde. Ale pár univerzálně platných detailů týkajících se výstřelu přece jen zmínit můžeme. Co je tedy potřeba si ujasnit?

Vzdálenost od terče

Pokud budeme uvažovat střelce střílejícího na terč který se nehýbe, bude pro nás naprosto zásadní znalost vzdálenosti na kterou se střílí. Protože i sebelepší technické vypuštění šípu zajistí přesnost pouze v horizontální rovině. Vertikála je daná mířidly (nebo jinými fintami), které se seřizují na každou vzdálenost zvlášť a to u všech typů luků. Takže pro začátek vždy platí pravidlo, že vím na jakou vzdálenost střílím. Pokud ne, velmi pravděpodobně cíl přestřelím, nebo půjde šíp do země. Odhad vzdálenosti bývá i součástí terénní výzvy a další úrovní v níž se střelec může zlepšovat ve chvíli, kdy zvládá střílet za ideálních podmínek na rovině s uspokojivou přesností.

Držení luku

Luk je nejlépe nedržet. Přední ruka by měla být dokonale tuhý nosník o který se luk zapře při nátahu, ale při výstřelu by vám měl ideálně volně vylétnout z ruky ve směru šípu (aby se tak opravdu nestalo, používáme provázky na zápěstí, nebo prsty). Je to proto, že pevnější sevření luku přenáší chvění střelcova těla do středu luku a ovlivňuje tak osu šípu v okamžiku vypuštění.

Je dobré nezapomenout na vytočení lokte, ruka se zpevní a nebudete se pak švihat tětivou do předloktí. Stejně tak je dobré si pohlídat i přední rameno, které by mělo být dole a nemělo by se při nátahu zvedat nebo jinak vybočovat. Rozhazuje to soustřel do stran.

Držení tětivy

Tětivu budeme držet třemi prsty s tím, že nadbytečný palec a malíček jsou spojené v dlani tak, aby při výstřelu nepřekážely. Nejprve je nutné si rozmyslet, jestli budeme chtít střílet dva prsty pod, nebo tři prsty pod. To znamená se šípem mezi prsty, kdy je ukazováček nad šípem a prostředníček s prsteníčkem pod šípem, nebo všechny tři prsty pod šípem. Teoreticky v tom není velký rozdíl, ale pro některé způsoby míření a kotvení je použitelný pouze jeden styl držení. Co s čím se používá si řekneme dále. Tyto způsoby držení nejsou jediné možné. Ale v loveckém i sportovním světě jsou takřka výhradně nejpoužívanější. Držení je třeba přizpůsobit i ochranu prstů. S rukavicí nebudete mít problém, podle mého názoru je však trochu nepřesná. Pokud budete používat tabku, vyrábí se v provedením celistvém, nebo s výřezem pro rozdělené prsty. Dopředu si prozradíme, že ačkoli většina sportovních střelců i hodně lovců střílí se šípem mezi prsty, pro začátečníky je podle mého názoru výhodnější volit 3 prsty pod šípem, protože neakumulujete chybu z vypuštění tětivy s interakcí prstů na šípu. Až získáte cvik ve vypuštění a správně uvolnění prstů z tětivy, můžete snadno přejít na komplikovanější úchop.

Kotvení

Jde o to, že výstřel by měl být veden stále stejným pohybem. Předpokládejme, že střelec drží luk v jedné ruce před sebou a druhou rukou tahá tětivu (není to sarkasmus, existují i bezrucí střelci). Pokud chceme výstřel provádět pořád stejně, je vhodné si rozmyslet jeden nebo více kotvících bodů (anchor point), které budeme při výstřelu vnímat a hlídat. Vzhledem k tomu, že míříme očima a ruku v níž držíme tětivu při nátahu máme v oblasti krku se zdá víc než vhodné volit kotvící body někde na obličeji. Na tyto body pak budeme přikládat nějakou část ruky, kterou držíme tětivu v plném nátahu, čímž zajistíme, že každý výstřel bude podobný tomu předcházejícímu. Při střelbě bez mířidel jsou typické kotvící body prsty v puse tzn. nějaký prst přiložený do koutku úst, prst přiložený na zub (výhodné hlavně proto, že se na rozdíl od koutku úst nehýbe), nebo přikládání hrany ruky pod lícní kost (lépe se vám bude provádět technika výstřelu, nesvádí tolik k chybám). Ale nemusí jít pouze o ruce. Můžete zařadit i tětivu a opírat si jí v určitém bodě o tvář, nebo třeba použít končík a usadit si ho na nos. Možností je spousta a pravidlo jediné : Důležité je přikládat (kotvit) každý výstřel stále na stejné místo s milimetrovou přesností! Pokud budete mít tětivu jednou před obličejem a jednou za uchem, nikdy nic kloudného netrefíte. A to i přes to, že se nás Hollywood snaží přesvědčit o opaku. Střelba z luku od pasu na delší vzdálenosti moc nefunguje. Při sportovní střelbě s mířidly se používá úchop jeden prst nad a dva pod. Je to proto, že vyšší poloha mířidel oproti šípu umožňuje kotvit níže. Kotví se tedy pod bradu a ten prst nad je to co se o ní opírá. Kromě toho je snaha dostat tětivu na špičku nosu jakožto na další referenční bod. Jedná se patrně o nejpřesnější způsob výstřelu z reflexního luku.

Míření

Pokud máme nataženo, zakotveno a držíme luk v konzistentním postoji což už samo o sobě určí poměrně přesný rádius dopadu šípu, můžeme přejít k mířící fázi, která nám zajistí, že budeme střílet tam kam potřebujeme. Všimněte si, že míření je až druhé v řadě a pro nácvik lukostřelecké techniky není vyloženě nutné. Technika lze dobře natrénovat v blízkosti terče a míření se přidá až později s větší vzdáleností. Tréning správné techniky nátahu a výstřelu tedy lze oddělit a je to pro začátek i docela vhodné i když hodně nezábavné. Vtip je v tom, že pro rozumný výstřel na rozumnou vzdálenost budete muset provést obojí a to najednou, což je velký problém. Existuje několik různých možností míření jejichž výhody a nevýhody si probereme.

Míření "instinktem"

Asi jste se někdy dostali do situace, kdy jdete po ulici, už z dálky vidíte člověka jdoucího proti vám a za ustavičného sledování jeho pohybu jste mu nechtíc vstoupili do cesty, ačkoli jste chtěli udělat pravý opak. Pokud sledoval i on vás, vzniká z toho humorná situace, kdy si omylem navzájem několikrát zrcadlově uskakujete z cesty. Nebo jinak. Experti v případě nadcházející autonehody varují před pohledem do předpokládaného místa střetu. Zvyšuje se tím pravděpodobnost, že se opravdu střetnete. V obou případech jde o kolizní podprahové vnímání, kdy nás mozek nevědomě navádí na cíl, který upřeně pozorujeme. Toho využívají někteří zejména lovečtí střelci, kteří zkrátka natáhnou luk, "vypnou" veškeré okolí a vystřelí bez toho aby vědomě mířili. Zkrátka nechají mozek aby navedl šíp na cíl podvědomě. Nejvíc rozptylující je pro ně pohled na vlastní luk a šíp, který se musí naučit dokonale ignorovat, protože svádí k míření. Kotvení můžete použít téměř jakékoli a stejně tak i úchop tětivy. Je to umění poměrně dost nepřenosné, těžko vysvětlitelné a díky tomu i dost mytologické. Dokonce do té míry, že někteří střelci zpochybňují, zda je to vůbec proveditelné. Osobně si myslím, že to nějakým způsobem fungovat může, ale bude k tomu rozhodně třeba ohromná porce cviku. Na druhou stranu neznám nikoho s lepšími střeleckými výsledky, kdo by nemířil, takže bych tuhle cestu jako univerzálně použitelnou rozhodně nedoporučil. Pokud by se vám však povedlo něco takového naučit, budete mít asi zjevnou výhodu při lovu zvěře, protože si nejspíš nemusíte dělat hlavu s měřením, nebo odhadem vzdálenosti. Vaše podvědomí pracuje za vás. Neměl by vám vadit ani lovecký hrot, který v ostatních technikách míření může zhoršovat výhled přes šíp. Po pojmem instinktivní střelba se občas zahrnuje i všechno co je střelba bez mířidel, což není úplně přesné a proto se můžete setkat i s označením "true instinctive shooting" - skutečná instinktivní střelba, který derivoval právě z často zmateného výkladu tohoto označení.

Míření po šípu

je dobrý způsob jak se začít učit rozumně střílet. Vyžaduje použití tří prstů pod šípem. Kotvení je pak kdekoli na tváři. Vyměříte si vzdálenost tak zhruba na dva až tři prsty po končíkem šípu. Při každém výstřelu musí být vzdálenost na milimetr přesně stejně odměřena. Dělá se to proto, abyste neměli prsty při výstřelu těsně před očima. Natáhnete tětivu tak, abyste měli končík šípu přímo proti panence oka kterým míříte. Měli byste vidět šíp po celé jeho délce (pocitově vám to ovšem bude připadat jako byste koukali do jediného bodu) a před ním cíl. Osa oka je tedy totožná s osou letu šípu. Vystřelíte. Míření je to snadné a celkem dost přesné - ovšem pouze do vzdálenosti cca 15m. Vtip je v tom, že v tomto intervalu se míření provádí stále stejným způsobem. Na krátké vzdálenosti může nahradit i sofistikovanější střelecké postupy. Pro lov je diskutabilní, protože přes lovecké hroty nemusí být dobře vidět.

Vlevo míření po šípu – měli byste vidět vždy jen malou část těla šípu, protože je netažený přímo proti panence. Vpravo míření po šípu v kombinaci s mezerou – míří se trochu pod střed kružnice, to trochu pod je mezera o které je řeč později

Míření přes hrot šípu

je podobné jako míření po šípu s rozdílem, že nenatahujete šíp proti panence oka a nekoukáte po celé délce šípu, ale jen přes hrot šípu, který používáte jako běžná mířidla. Lze provádět třemi způsoby v závislosti na držení šípu a kotvení. Jde o míření přes mezeru (gap aiming), procházení po tváři (face walking) a procházení po tětivě (string walking).

Míření přes mezeru - nejjednodušší varianta. Kotvíte na stále stejné místo, úchop máte libovolný a stále na stejném místě na tětivě. Pokud máte techniku konzistentní létají šípy stále do jednoho místa. Co se ale stane, pokud změníte polohu vzhledem k terči? Podle vzdálenosti od terče budou šípy létat buď výš, nebo níž. Rozdíl ve vzdálenosti je tedy třeba správně vyjádřit podmířením, nebo nadmířením o určitou vzdálenost (čili díru) nad/pod místo kam chceme skutečně vystřelit. Nejhorší je, že si budeme muset zapamatovat velikost díry pro každou vzdálenost zvlášť. Vzhledem k tomu, že nikde není žádná ryska, blíží se tento způsob míření k instinktivnímu. Proto jí používají hlavně tradiční střelci. Jako samostatná technika se jeví míření přes díru poněkud neergonomické a i pro zkušené střelce může být matoucí, ale je fakt, že trik s přemiřováním do všech směrů používá čas od času většina střelců, když potřebují střílet přesně ať už z důvodu špatného seřízení luku, nebo dočasné indispozice v technice výstřelu.

Vlevo míření přes hrot šípu. Hrot ukazuje do místa kam míříme, zbytek šípu vidíme pod úhlem a můžeme vidět větší část než v případě míření po šípu. Vpravo míření pomocí mířidel.

Procházení po tváři - stejně jako při míření přes mezeru i tady míříte přes hrot, ale tentokrát přesně do místa kam chcete střílet. Úchop je libovolný. Rozdíl ve vzdálenostech kompenzujete tím, že pro každou vzdálenost vertikálně kotvíte luk na jiné místo. Může to vypadat například tak, že tětivu budete stále držet třemi prsty těsně pod šípem a při střelbě na 50m zakotvíte ukazováček na koutek úst, nebo na horní řezák. Při střelbě na 40m tam budete kotvit prostředníček, na 30m prsteníček atd. S tím jak budete postupně měnit prsty se vám bude končík posouvat stále výše a mířit tak budete níže. Prsty a vzdálenosti, které uvádím samozřejmě nejsou směrodatné, protože každý střelec má jinak postavený obličej a záleží samozřejmě i na konkrétním luku a jeho síle. Princip je ale zřejmý. Kotvíte každou vzdálenost na jiné místo. Typicky se to provádí na tváři - odtud tedy face walking. Tuto techniku používá pro svojí jednoduchost a relativní přesnost hodně mířících střelců z tradičních luků.

Procházení po tětivě - string walking je technika podobná face walkingu s převrácenou logikou. Míří se hrotem do místa kterého střílíte. Není nutné mířit pouze přes hrot šípu. Stejně přesně, ne-li přesněji lze mířit třeba i přes button, nebo jinou přilehlou část luku. Kotvení je stále na stejné místo a není náhoda, že většina střelců používá při tomto druhu míření lícní kost. To co se mění je vzdálenost prstů pod končíkem na tětivě. Platí, že pokud máte tři prsty těsně pod končíkem, je tím dána maximální vzdálenost na kterou budete střílet. Pokud umístíte prsty níže, maximální vzdálenost se tím proporciálně zkrátí. Experimentálně je tedy možné pro každou střílenou vzdálenost najít odpovídající mezeru mezi končíkem a prsty. Čím níže budete prsty po tětivě posouvat na tím kratší vzdálenost budete střílet. Z logiky věci, tedy plyne, že odpadá styl úchopu s jedním prstem nad šípem. Jako chránič prstů se používá zástěrka na níž je možné příslušné vzdálenosti vyznačit, takže má střelec svůj zaměřovač prakticky doslova v ruce. Jde patrně o nejpřesnější metodu střelby bez zaměřovače, kterou využívají i profesionální sportovní střelci. Střílí se typicky z holého luku a trefíte se s ní s uspokojivou přesností na vzdálenost 50m. Má ovšem i své nevýhody. Nehodí se pro lov, protože si při střelbě musíte vidět na ruce - střelba v noci tedy odpadá. V okamžiku kdy napnete tětivu už bez jejího povolení nezměníte vzdálenost na kterou chcete vystřelit (lze ale obejít pomocí střelby přes mezeru a obě techniky zkombinovat, ale musíte to mít natrénované). Vyladit luk na všechny vzdálenosti je poměrně obtížné a utišit ho je nemožné, protože string walking v podstatě znásilňuje přirozenou geometrii luku. Lépe funguje na delších sportovních lucích, kde je díky jejich délce rozlišení vzdáleností snadněji určitelné.

String walking – úchop tětivy je určitou vzdálenost pod končíkem. Na mé tabce můžete vidět linky označující konkrétní vzdálenosti o které je potřeba horní hranu tabky posunout pod šíp. Nejspodnější linka je 20m, dále 30 a 40, nejblíže k horní hraně téměř smazaných 50 – tětiva se v tom případě drží téměř pod končíkem. K rozlišení lze použít i švy na tabce. Na obrázku držím asi 40m. Úchop je definitivně tři prsty pod ;-)

Míření s mířidly

Je typicky dáno pro olympijské reflexní luky jejichž je doménou. Mířidla fungují naprosto stejně jako v případě střelných zbraní. Jsou stavitelná vertikálně i horizontálně, ale na rozdíl od nich díky podstatně prohnutější balistické křivce musíte stejně jako u ostatních typů luku vědět na jakou vzdálenost budete střílet. Při výstřelu pomocí mířidel se typicky používá úchop s jedním prstem nad šípem a kotvení pod bradou střelce, které je podpořeno opřením tětivy o špičku nosu. Samotná mířidla nejsou samo spásná. Umožňují však díky předsazení před lukem a hlavně horizontální stavitelnosti unikátní kombinaci úchopu a kotvení, která je při správném provedení velmi přesná.

Rozpitý terč, rozpitá mířidla

Tolik tedy k nejpoužívanějším způsobům výstřelu. Ale jak vlastně konkrétně zamířit? Podle mých zkušeností není míření až tak jasné jak by se mohlo zdát. Existují dva filosofické přístupy. Buď budete koukat na mířidlo a periferně rozmazaně vnímat terč na který střílíte. Nebo naopak budete koukat na terč, který uvidíte ostře a bokem vnímat pozici mířidla oproti němu - to ovšem uvidíte rozmazaně. Najednou to ovšem nelze. Funguje a učí se oba přístupy (i když mám podezření, že první způsob s ostrými mířidly je používanější) jejichž zastánci se jsou schopni do krve pohádat o tom který styl míření je lepší, ale zatím nikdo mi nebyl schopen vysvětlit proč konkrétně mířit tak, nebo tak. Prostě se to tak a tak dělá. Doporučuji jeden ze způsobů vybrat a používat. Protože míření je součástí vědomí střelce. A není nic horšího než střelec v bezvědomí (opět nejde o sarkasmus ale terminus technicus - jde o střelce který střílí a nevnímá se při tom).

Vypuštění šípu

A tady končíme přátelé. Protože tisíc lidí, tisíc vypuštění. A 995 chyb. Orientačně lze jen říci, že je třeba správně natáhnout luk, už během nátahu si poskládat svaly na zádech, přední ruku dokonale tuhou, předmiřovat již během nátahu, mířit a táhnout zároveň a pořád mířit (rozhodně nepovolit). V okamžiku kdy budete jistí že jste na cíli a jste zároveň dobře zakotvení je třeba jemně sjet prsty z tětivy a stále mířit do bodu kam vypouštíte při neustálé konzistentní formě. Svaly a pohyb může doběhnout setrvačností ale mířit přestáváte až v okamžiku dopadu do šípu terče.

Nejčastější chybou při střílení je špatná poloha ramen a přední ruky, křeč v prstech při vypouštění (prsty musí být uvolněné i při tažení tětivy) a tažení zadním ramenním svalem, nebo bicepsem místo zádovým svalem, ale je toho mnohem víc. Většinu chyb nemáte šanci na sobě odhalit a musí vám je někdo říct. Pokud je neopravíte, budete s každým tréningem chybu jen cílevědomě vybrušovat k dokonalosti. S chybami sice jde střílet i trefovat se, pokud je dobře natrénujete. Dříve nebo později však narazíte na strop, kdy chybu buď opravíte, nebo budete střílet pořád stejně a už se neposunete výš. A v okamžiku kdy jí opravíte se vám celá forma sesype jak domeček z karet, protože je o chybu většinou pevně opřená a většinou není jen jedna, ale jde o soustavu důmyslně seskupených a propojených chyb tvořící dohromady někdy bohužel i relativně funkční techniku – trefování neznamená, že střílíte dobře. Takže začínáte znovu a co hůře, tělo vás neustále bude táhnout zpět do chybného postavení. Přeučit se něco v lukostřelbě je mnohem těžší než se to naučit na první pokus dobře. Proto je nutný trenér na začátek. A nejen tam. I po dlouhé době střílení, když už budete vědět co dělat se budete stále kroutit a bude třeba vás občas srovnat. Sice jen málo ale o to je to zrádnější, protože to na sobě o to hůř poznáte. To všechno lze eliminovat jen tak, že do vás někdo zkušený z počátku položí dobré základy a sem tam čas od času omrkne a přerovná. I ti nejlepší lukostřelci občas potřebují nastavit zrcadlo.

Tolik tedy k možnostem střílení. Příště se podíváme kde všude bychom mohli naše težce netrénované výsledky prezentovat a popíšeme si některé základní typy závodů.

ML.