V „dávných dobách" se hroty (jedno zda tréninkové nebo lovecké) na šípy lepily napevno. Řešení to bylo vcelku jednoduché, ale nepříliš praktické ...

Pokud jste si na šíp nalepili lovecký hrot, nebylo možné (nebo spíš praktické) jej používat na běžný trénink do terče. A naopak, šíp s nalepeným tréninkovým hrotem se nehodí pro lov. A protože případná výměna hrotu vzhledem ke způsobu upevnění (přilepení) nebyla rozhodně jednoduchá, řešil takový bowhunter neustále dilema jaký hrot si nalepit na svůj nový šíp. Cvičný ? Lovecký ? A to už vůbec nemluvíme o speciálních hrotech, určených pro lov malé zvěře (tzv. blunt points) nebo ptáků ....

Je tedy jasné, že spousta lidí musela tehdy přemýšlet nad způsobem, jak hroty snadno měnit. Kolik takových lidí bylo a jaké nápady se jim honily v hlavě přesně nevíme, ale co už je známé, že jedním z nich byl i samotný Fred Bear.

Ten se myšlenkami na snadno výměnné hroty zabýval delší dobu a výsledkem je, že v roce 1966 si podává přihlášku patentu na systém výměnných hrotů pod názvem „Arrowhead Attaching Means". Patent mu byl přiznán o dva roky později - v roce 1968 pod číslem 3,401,938

Na obrázku vpravo si pozorný čtenář povšimne dvou věcí :

• Konstrukce už počítá s dutým šaftem. V té době to už nebyl problém, neboť duté hliníkové šafty byly běžně v nabídce a prodeji a tudíž k dispozici koncovým uživatelům a byly velmi populární (a už tehdy je vyráběla firma Easton –jeden z největších výrobců i dnes)
  
  
• Mnohem větší zajímavostí ale je, že původní systém byl ale doslova opačný než současný!
  
  Zatímco my dnes do šaftu lepíme vložku s tzv. „samicí" a na hrotu je závit typu „samec", původní Fredova vize byla přesně opačná – do těla šaftu se lepil malý adapter se závitem „samec" a naopak „samice" byla ve vložce uvnitř samotného hrotu.
  
  

Lépe je to snad vidět na následující fotce, kde v řezu vidíme již zmíněnou vložku v těle šípu se „samčím" závitem.




Na dalším obrázku je s trochou snahy vidět uvnitř šaftu vložka se závitem (samcem), opačný závit uvnitř vložky v hrotu a způsob, jakým se hrot zašroubovával dovnitř šaftu. Vcelku komplikované.

Nápad výměnných hrotů za použití vložky a závitu byl bezesporu dobrý, ale vlastní praktické provedení už tolik ne. Jeho výroba a nároky na přesnost byly natolik složité a následně drahé, že vlastně neumožnily, aby se tento systém mohl začít běžně vyrábět a prodávat. Tak se stalo, že tento systém, dnes často označovaný jako „PreConverta System", zůstal pouze v rovině prototypů a experimentů

V žádném z katalogů firmy Bear Archery z daného období o tomto výměnném systému nenajdete ani zmínku (výše použitý obrázek s řezem pochází až z katalogu z roku 1986, kde je systém PreConverta zmíněn pouze jako zajímavost z historie).

Teprve až v roce 1978 se v katalogu Bear objevuje hrot s výměnným systémem, který už je ale založený na opačném principu. Na tom, který známe dnes – na standardu označovaném jako AMO 8-32. V těle (šaftu) šípu je vlepena vložka se "samicí" a hrot má na sobě závit typ „samec". Přestože hrot nesl honosné pojmenování Super Razorhead, prakticky se stále jednalo o populární lovecký hrot Razorhead model 1964, který ale v sobě měl vlepený adapter, odpovídající standardu AMO 8-32.

Až v roce 1983 se v katalogu objevuje zcela nový hrot, kde závit už je pevnou součástí kovového těla – označovaný jako Super Razorhead S/S (jen pro zajímavost - tím končí doba, kdy populární Razorheady měly "slavnou zelenou barvu" a nový S/S má již stříbrné čepele a modročerné tělo). Standard AMO 8-32 pochopitelně zůstal zachován.

Vlevo Super RazorHead z roku 1978 - zelené tělo a vlepená vložka. Vpravo pak zcela nový Super Razorhead S/S se závitem přímo na modročerném těle.

Vraťme se ale ještě na chvíli zpět k původnímu systému PreConverta. My už víme, že se tento systém nikdy nevyráběl sériově. Neprodával se a nebyl ani inzerován v katalozích. Skoro jako by ani neexistoval.

To ale není pravda. Existoval a dokonce se používal. Jen jste museli být Fred Bear, nebo některý z jeho známých, kterým občas dával prototypy na otestování.

Na fotkách je šíp, který Fred Bear použil v roce 1965 při lovu lva v Africe (Mosambik). Šíp je značně poničený - lev mu dal docela zabrat (pokud vás to zajímá, vřele doporučuji přečíst zápisky FB z tohoto lovu – stojí to vážně zato a dojde vám, že lovit lva lukem rozhodně není bezpečná zábava)

A pokud se podíváte pořádně, neunikne vám skutečnost, že se jedná o šíp s výměnným hrotem právě „našeho" typu PreConverta. A co důležité - Fred lovil v Africe v roce 1965. Tedy 1 rok před vlastním podáním patentové přihlášky v roce 1966. Je tedy zřejmé, že se myšlenkou, konstrukcí a vývojem výměnných hrotů musel zabývat delší dobu (na lov lva do Afriky by s sebou dozajista nevezl nějakou "horkou" a nevyzkoušenou novinku). Mimochodem hroty s PreConverta systémem použil Fred také v roce 1966 při lovu ledního medvěda.

Skutečnost, že PreConverta systém nikdy nebyl v běžné nabídce a jednalo se vždy víceméně o prototypy, z nichž se zachovaly jen některé, z něj dělá vyhledávaný, ale vzácný cíl pro sběratele.

Katalog loveckých hrotů tvrdí, že je známo méně než 6 dochovaných kousků. Osobně si myslím, že to už není pravda (že se jich během doby objevilo víc), ale moje překvapení nebylo o to menší, když jsem před nějakou dobou na eBayi objevil v jedné aukci zdánlivě obyčejný šíp. Teda byl by obyčejný, pokud by se nejednalo o exemplář se systémem PreConverta.

Přísloví, že „Pánbůh miluje idioty" asi platí, protože v tomto případě nade mnou musel držet ochrannou ruku. Byl jsem zjevně jediný, kdo si tohoto „bezvýznamného" detailu všimnul. Protože o aukci kromě mě neměl nikdo zájem a šíp se mi podařilo, bez jakéhokoliv boje, získat za vyvolávací (směšnou cenu). Těch 6 dní čekání ale bylo hodně krutých :-) 

Hrot Bear Razorhead, model 1964 s PreConverta systémem, na původním šaftu v perfektním stavu. Včetně původních křidélek a nocku (končíku).

Neuvěřitelné .... ano, někdy se prostě zadaří ... :-)

A co ten jed ?

Na tom koupeném šípu se ale nacházela další velká zajímavost - tzv. „Poison Pod" (volně přeloženo asi jako „jedový váček").

Jde o malou plastovou nádobku, umístěnou těsně za hrotem. V ní byl (nebo měl být) uložen jed, který se při zásahu měl dostat do těla střelené zvěře a zajistit tak její spolehlivé usmrcení.

Je mi jasné, že z pohledu dnešního bowhuntingu jde o hodně kontroverzní věc a někteří lidé budou možná i trochu zklamaní, když se dozví, že tak významná osobnost (a pro některé z nás i vzor), jako byl Fred Bear měl i na tento vynález patent - viz. obrázek vpravo.

Celou věc je ale třeba vnímat v trochu širších souvislostech.

Nápad na použití jedu rozhodně nebyl Fredův :-) Už proto, že otrávené šípy zná lidstvo stovky nebo tisíce let.

Fred Bear byl nadšeným průkopníkem nových technologií a nápadů, který se po hlavě vrhal do testování čehokoliv nového, co mohlo být pro rozšíření lovu lukem přínosné. A PoisonPod byl prostě jednou z těchto věcí.

Celý vývoj bowhuntingu byl značně hektický a celé se to tak trochu vyvíjelo metodou „pokus-omyl". Některé nápady se ukázaly jako nefunkční. Některé jako neakceptovatelné. Ty časem zanikly. Něco zůstalo a my to považujeme za normální. Vždyť i kladkové luky, které dnes považujeme za naprostou samozřejmost, se svého času setkaly s drsnou názorovou oponenturou jejich odpůrců – zastánců tradiční lukostřelby. Nechybělo mnoho a dnes bychom se na ta "hnusná monstra s kolečky na konci" dívali se stejným odporem jako na jed.

To samé bychom mohli říct o spoustě věcí, které dnes považujeme za normální – dokonalá mířidla, svítící nocky, dálkoměr, otevírací hroty ... to vše jsou věci, které nás vzdalují od „kořenů" původního bowhuntingu, ale na které jsme si zvykli a považujeme za normální nebo alespoň za akceptovatelné.

V případě jedu se tak nestalo. Naštěstí (můj názor). Poison Pod měl už ve své době příznivce i odpůrce. Fred Bear byl jednu dobu zastáncem této myšlenky a dokonce během svých loveckých výprav několikrát s jedem experimentoval. On sám vnímal PoisonPod jako věc přínosnou pro běžného bowhuntera. Už proto, že slibovala spolehlivé usmrcení zvěře (a následné dohledání) i v případě hůře umístěného zásahu.

Poison Pod se ale do komerční nabídky nikdy nedostal. Nenajdete ho v žádném z Bear katalogů. Nikdy nešel koupit. A to vše je pravděpodobně velkou zásluhou Boba Kellyho (dlouholetý přítel Freda Beara a v té době prezident Bear Archery), který se zásadně postavil proti jakékoliv myšlence či snaze nabízet a prodávat podobné věci pod značkou firmy, kterou v té době vedl.

Časem celá myšlenka skončila v zapomnění a dnes už nám na tuto zapomenutou kontroverzi zůstala jen vzpomínka v podobě sběratelských rarit.

Jen pro úplnost dodám pár detailů :

• Experimenty s PoisonPody pochází cca ze stejné doby jako výše zmíněný PreConverta Systém. Snad proto jsou obě věci na jednom šípu (dnes už vím, že „můj" šíp pochází původně ze sbírky jednoho velkého sběratele, který před pár lety zemřel – lze předpokládat, že jej získal přímo od Freda nebo možná Boba Kellyho, jako dokonalý exemplář „slepých větví vývoje").
  
  
• Jed byl v PP uložen v podobě prášku, který se měl uvolnit do těla zvěře při zásahu. Původní PP byly gumové, ale byl s nimi problém, že při použití silného luku uvolňovaly svoji náplň už při výstřelu. Další verze proto byly o něco bytelnější – z plastu.
  
  
• Vlastní jedovou složku tvořila látka označovaná jako SCC (succinylcholine chloride). Tato látka, užívaná veterináři (přiznám se, že netuším kde a jak) způsobuje ochrnutí dýchacích svalů a následné udušení. Nemá vliv na maso, které tak lze použít ke konzumaci. Možná je zde mezi námi nějaký odborník na biochemii nebo veterinu, který by nám mohl upřesnit nějaké detaily.

Trošku jiná verze Poison Podu	Látka používaná v PP

Jen pro pořádek dodám, že kromě mých fotek jsou v článku použity fotografie z Bear katalogů a fotky z archívu Wade Phillipse.

H.