Afrika 2016 - druhá část

V druhém pokračování Ratteho reportáže z Afrického dobrodružství nás tentokrát čeká vyprávění na téma "Jak proběhl vytoužený lov přímorožce (Oryxe)" ...

Čtvrtek

Po včerejším strhujícím lovu pakoně, je zde další den, tentokrát ve znamení Oryxe.

Vstal jsem pln optimismu, potrénoval s lukem a dal si obří snídani (doslova obří, volské oko z pštrosího vejce by zaskočilo nejednoho strávníka) a následně jsme s Chrisem vyrazili do nového loviště, kde má být údajně hojnost Oryxů všech velikostí a tvarů.

Cestou jsme se zastavili v Modimolle, což je největší městečko v okolí, pro něco k jídlu. Já jsem si neomylně vybral pytel sušeného masa. Stran tohoto pokrmu je Jihoafrická Republika země zaslíbená a jsou tu celé obchody s obrovskou paletou typů, druhů a stupňů usušení. Dále jsme nabrali pivo na večer. Má záliba v chmelném moku mě zde charakterizovala již loni a už několik měsíců před příjezdem Stefan ukončoval emailovou komunikaci frází, že "... pivo se už chladí". Obtížen skoro kilem masa z několika druhů antilop a "sixpackem" znamenitého piva Castle Black Label, jsem se tedy mohl pokračovat v cestě.

Dorazili jsme k lovišti, které se ukázalo jako obrovské i na zdejší poměry, s poněkud poušťnejší scenérií a s moc pěknou přilehlou loveckou chatou, respektive soustavou chat. Pozdravil jsem se s majitelem, a ten se nás jal rozvést na místo lovu.

Dorazili jsme k našemu blindu, ne nepodobném tomu ze včerejška, a jali se zařizovat. Hned zkraje se objevil problém s okénky. Krom hlavní střílny ve dveřích bylo po celém obvodu místnosti (velikosti cca 2x2,5m) celkem osm protilehlých okének, takže pokud se něco vevnitř pohnulo, bylo to zvenku velice dobře vidět. Vzali jsme tedy všechno vybavení a oblečení co jsme mohli postrádat, a nacpali to do okenic.

Tak jsme měli jen střílnu a dvě funkční okna, což bylo ideální. Netrvalo dlouho a různá zvěř se začala scházet u napajedla. Je to úžasné pozorovat různé, pro evropana exotické, druhy z pár metrů...

A o pár hodin později se objevili i přímorožci. Nejdříve kroužili po okolí, posedávali, mizeli a zase se objevovali. Dokonce bylo moje pozorování zpestřeno jejich rvačkou kdy se do sebe pustili dva samci. Byla to pro mě úžasná podívaná vidět je takhle. Zvláště po minulém roce, když jsem je viděl jen jednou a to na 100 metrů. V jedné chvíli se ze skupiny oddělily dvě samice a šly se napít. Mezi samcem a samicí je u přímorožců rozdíl ve velikosti těla a rohů, ale když nepřijde vedle sebe dospělý samec a samice, tak to necvičené oko prostě nepozná. Pochopitelně jsem zpozorněl, ale protože Chris hned uvedl vše na pravou míru, tak jsem jen zůstal pouze na pozoru pro případ, že by se k nim připojil samec. Nepřipojil. Samice po napojení zase v klidu odešly a skupina zmizela.

Někdy po poledni se však skupina opět ukázala a pokračovala v kroužení po okolí To už jsem byl trochu sžírán očekáváním, ale zachoval jsem si chladnou hlavu. V tom se náhle, mimo hlavní stádo, vynořil samec zpoza rohu naší zemljanky. Vůbec jsme o něm nevěděli a byl to docela šok, když se bez varování prostě vyloupl dva metry od okénka. Prošel a namířil si to rovnou k napajedlu. Extrémně opatrně jsem vzal luk, dostal jsem se do pozice, natáhl a zamířil. Byl poněkud pod úhlem, ale ne nijak kriticky, vzdálenost 21 metrů ...

Přišel okamžik výstřelu. Plynule namáčknu spoušť vypouštěče a .... a Oryx se pohne! Pokrčí se v nohách a prudce cukne tělem dolů.

Bohužel to udělal přesně ve chvíli, kdy mám v půlce namáčknutou spoušť a zmůžu se jen na reflexní dotažení spouště a následuje výstřel. Výše zmíněné se odehraje ve zlomku vteřiny a výsledek je "vysoká rána", o nějakých 10-15cm výše, než měla jít. Komoru, respektive hrudní koš jsem sice prostřelil, ale plíci jsem nezasáhl.

Zpětně jsem si tu situaci několikrát (s již chladnou hlavou) přehrával, jak v mysli, tak na mobilu (protože Chris to celé natáčel). Dokonce jsem si zkoušel namačkávání vypouštěče (v jaké pozici spouště se otevře), konzultoval jsem vše s Chrisem a dospěli jsme k závěru, že s celou situací jsem prostě nemohl nic dělat.

Pohyb Oryxe byl tak rychlý a já byl v takové fázi výstřelu, že jakákoli vědomá akce by byla na hraně reakčního času, zvlášť u tak vypjaté situace. I při použití pušky by to s největší pravděpodobností dopadlo podobně. Jeho pohyb si vysvětluju tak, že nás nejspíš náhle zavětřil. O půl vteřiny dříve a nevystřelil bych, o půl vteřiny později a trefil bych se kam jsem chtěl. Docela mě to otrávilo, protože z chyby se dá poučit, ale co si mám odnést z tohohle ?

Ale vraťme se k lovu.

Hned po výstřelu mi bylo jasné co se stalo a naštěstí jsem věděl co dělat. Už před lovem pakoně jsem se seznámil s Chrisovou puškou a vzhledem k tuhosti pakoně a Oryxe jsme probrali co dělat, když nastane něco podobného. Takže jsem rychle odložil luk, vzal pušku a natáhl ... v tu chvíli byl Oryx dobrých 200 metrů daleko a ošíval sebou v křovisku. Zaměřil jsem střed hrudníku jak nejlépe šlo a vystřelil. Pod úhlem jsem zasáhl jednu plíci a střela skončila v žaludku (byl jsem pak při porcování, takže vím přesně, kde co "skončilo"). Oryx hned na to odklopýtal mimo dohled, nenechávaje šanci na další výstřel. 

Následoval přesun na místo, kde jsme ho viděli naposled. Dalších dvacet minut bylo ve znamení pročesávání okolí, k čemuž se připojil i majitel, upozorněný na stav věcí vysílačkou. Konečně jsme ho našli asi sto metrů daleko, pokulhávaje mezi keři. Zamířil jsem, vystřelil a zadařil se mi dobrý zásah skrz obě plíce a artérie.  Jáké ale bylo moje překvapení, když Oryx pouze letmo zakolísal a dal se na ústup. Inu přebil jsem a znovu vystřelil do jediného, v té chvíli viditelného místa, to jest do zadku za účelem zpomalení. Ale ani to nestačilo. Uběhl asi dalších dvěstě metrů, než se konečně poroučel k zemi. Když jsme ho dohledali, tak stále kopal. Jak ležel na boku střelil jsem ho na Chrisovo doporučení mezi přední nohy do hrudníku, ale ani to okamžitě nezabralo. Pořád sebou házel a navíc to byl poslední náboj. Ve chvíli, kdy už Chris vytahoval svojí pistoli (a já si říkal, že za tohle by mě maminka asi nepochválila), sebou Oryx naposledy trhnul a odebral se do věčných pastvin.

Tady je asi na místě rekapitulace a upozornění na nevšední odolnost tohoto úžasného zvířete v případě zranění. Šíp prošel hrudníkem a silně poškodil protilehlou stranu. O cca 30 sekund později kulka ráže .375 H&H (což je ráže, která se běžně používá i na tak velká zvířata jako jsou hroši) probila hrudní koš, oboustranně plíci, bránici a žaludek. Po zhruba 25 minutách další kulka probila jednu plíci, artérie a druhou plíci, následovala kulka do zadku a o cca 4 minuty později kulka do hrudníku a zásah srdce. O necelou minutu později Oryx konečně zhasíná.

No, nakonec vše zdárně dopadlo, a i když to opravdu nešlo podle plánu, byl to asi ten nejintenzivnější lov mého dosavadního života. Ale opakovat bych to znovu nechtěl. Samec to byl opravdu statný, podle jizev a oštípaných rohů bojovník. Přesto, že jsem o tomhle zvířeti načetl mnohé, tak mě jeho nevšední odolnost hodně zaskočila. Jak jsem tak nad ním stál, rozhodl jsem se, že to definitivně nebude můj poslední Oryx a příště už to snad proběhne bez překvapení.

Následoval obvyklý sled událostí - focení, nakládání na pick-up majitele, překládka na Chrisovo vozidlo a rozbor lovu. V chatě se do porcování hned pustil místní personál. Celou dobu jsem byl přítomen a podroboval jsem Oryxe rozboru. Ono se z porcování dají odkoukat mnohé relevantní informace k lovu. A jako bonus jsem mohl podrobně posoudit všechny zásahy. Proběhla taky kulinářská debata, jejímž výsledkem byla svíčková naložená do marinády na pozdější konzumaci a restovaná varlata s cibulkou na chlebu s máslem. Musím říct, že je to až překvapivě dobré. Stran trofeje nemůžu jinak, než chtít tzv. "shoulder mount". Je to nádherné zvíře a i když nemám zrovna velký byt, tak nebrat takto provedenou trofej by byla škoda.

svíčková z oryxe

Do večeře v té chvíli zbývalo něco přes hodinu, kterou jsem strávil lukostřelbou na terč. V průběhu toho přijel Stefan a konečně bylo trochu času na povídání, protože zatím jsme se v chatě vždy míjeli. Otevřeli jsme si pivko a probrali lov, plán na další dny, a tak nějak obecně jak žijeme. Stefan se momentálně v chatě moc nezdržuje, přes den má práci a k večeru vyráží do hor, kde má rodinné setkání v podobě každoročního týdenního kempování v divočině. Pěkná tradice.

Na zítří je domluveno to samé loviště co dnes. Pouze ve znamení prasete bradavičnatého, popřípadě zebry v podobě nějakého pěkného hřebce. Jak jsem je dnes viděl pořádně z blízkosti, tak jsem začal zvažovat, že si udělám radost :)

Pátek

Ráno proběhlo již rutinně, tedy budíček v 6, příprava věcí, pár ran do terče a tradičně obří snídaně s kýblem kávy. V 7 hodin jsme již s Chrisem vyráželi směrem k lovišti a krátce po 8 jsme v naší sluji už zacpávali okénka.

Tentokrát se však hned z kraje dne ukázal vítr jako zrádný element a škodolibě měnil směr. Pokud jsem chtěl něco ulovit, zbývalo jediné řešení: posbírat po okolí pár vysušených lejn, nacpat je do staré plechovky, která tu k tomuto účelu byla a zapálit je, za účelem překrytí našeho pachu. Nesmrdí to až zas tak moc, jak to zní, ale "... dobrého pomálu", jak se říká.

Každopádně to přineslo své plody. V následujících hodinách nám tam postupně zvířata začala chodit, ale prase nikde. Zebry sice přišly, ale držely se v uctivé vzdálenosti ve skupince o zhruba 20 kusech. Občas malá část vyrazila k napajedlu, ale jednak sebou každou chvilku trhly a hlavně se jednalo výhradně o samice a omladinu. Zde se ukázala přítomnost průvodce jako klíčová - rozdíl mezi samcem a samicí je u zeber totiž velice špatně patrný a bez konzultace bych to zcela jistě nepoznal. To ale znamenalo, že když přišla skupinka zeber, tak Chris mi musel jednoznačně ukázat která je k lovu. Což tedy zase tak moc často nebylo, většinou šlo o skupinky samic, podíval jsem se na Chrise, ten zavrtěl hlavou a bylo.

Nu, další dvě hodiny probíhala válka nervů, kdy zebry různě kroužily, přibližovaly se k napajedlu a zpravidla úlekově utíkaly. A to přesně v tomto pořadí. Doutnající lejna zajisté dělala co mohla, aby náš pach zakamuflovala, ale občas zřejmě přeci jen probleskl. Ale upřímně je třeba říci, že i zdrhající stádo zeber vzdálené třeba jen deset metrů je opravdu zážitek, ta vitalila je z nich přímo cítit.

Nakonec jsem se i já dočkal své šance. Kolem oběda se k napajedlu vydala skupina pěti zeber obsahující dospělého hřebce. Chris mi ho stačil tentokrát zaměřit už když se blížily, takže tady s identifikací problém nenastal. Přesunul jsem se s lukem na vhodné místo proti střílně a čekal jsem na vhodnou střeleckou situaci. Nebylo to úplně lehké, chvilkama to byl u napajedla takový chumel pruhů, až z toho oči přecházely, ale po pár minutách se mi konečně uvolnil pohled na samce, respektive na jeho vitální zónu. 22 metrů, trochu pod úhlem, chvilka soustředění, výstřel, zásah a stádo pruhů se dalo na kvapný útěk. Zásah podle všeho dobrý, samec viditelně nedržel tempo stáda a poněkud nejistě běžel.

Počkali jsme tedy obligátních deset minut a vydali se na stopu. Nutno podotknout že po pěti hodinách v dýmu z hoven řádně vyuzeni. Stopa krve však nebyla zrovna podle očekávání výrazná, ale držet se na ní šlo. Po zhruba 200 metrech od místa výstřelu jsme zebru našli, a to podle stáda, které se kolem ní drželo a snažilo se jí povzbudit k ústupu před blížícími se lidmi. Nakonec to vzdaly a zmizely v buši. Moje zebra to podle všeho měla rychle "za sebou". Vstřel byl pod úhlem, přes obě plíce. Mohlo to být lepší, ale rozhodně to nebyl špatný zásah.

A panečku jaká zebra to byla, takřka výstavní vzorování pruhů a rovnou jsem si řekl o kůži. Následovalo focení nakládání a ohledání vstřelu, protože se stopou jsem nebyl zrovna spokojen... Na vině jsou bez pochyby nové hroty, ale to budu řešit až před dalším lovem, mám s sebou ještě typ Rage z loňského roku. V chatě mě již čekala večeře. A pivo. Zítra si poněkud odpočinu od luku protože na pořadu dne bude lov ptactva brokovnicí s pomocí psů. Už od loňského roku jsem si to, po seznámení s místní smečkou, chtěl zkusit. A vzhledem k tomu, že to, co jsem chtěl především lovit, jsem už ulovil, můžu si bez pochyb dovolit volnější den.

Ratte