Afrika 2016 - první část

Už minulý rok zde vzbudila Ratteho reportáž z jeho lovecké výpravy s lukem do Afriky (JAR) značný a oprávněný zájem. O to větší radost mám z toho, že se letos Tomáš rozhodl svoji cestu zopakovat, a navíc nám opět poslal své zážitky, které zde můžu publikovat ...

Letošní report z lovu v Jihoafrické Republice - Afrika 2016

Po strhujících zážitcích z loňského afrického lovu, jsem se kolem února rozhodl do Afriky vyrazit znovu a ke stejnému PH (Profi Hunterovi - osoba/firma zajišťující licenci na lov i lov samotný), Stefanovi z firmy Thakka Safaris.

Co se výběru zvěře týká, tak cíl v podobě Oryxe (přímorožce jihoafrického) jsem podědil z loňského roku, kdy jsem po něm neúspěšně několik dní šel. Se Stefanovím ujištěním, že tentokrát bude víc příležitostí k jeho lovu a s nadějí, že to tentokrát vyjde jsem ho umístil na čelo seznamu.

Dále jsem chtěl zkusit lov pakoně, konkrétně běloocasého (black wildebeest), který se ale po konzultaci se Stefanem ukázal jako ne úplně vhodný pro lov lukem. Jednak se vyskytuje poněkud "z ruky" od lovecké chaty (v místních podmínkách to znamená cca 5 hodin jízdy autem), jednak má tendenci zdržovat se na otevřeném prostranství, které nedává moc prostor k přiblížení nebo číhání. To naštěstí není případ jeho frekventovanějšího příbuzného, pakoně žíhaného (blue wildebeest), kterého jsem konec konců loni potkal. Jeho lov byl tedy přidán do plánu.

Na konec pobytu padla volba neochvějně na prase bradavičnaté. Jeho lov jsem si loni velice užil. I když nemá atraktivitu lovu antilop a zcela upřímně to není "nic fešného na stěnu", tak jeho lov stojí za to. Je relativně hojné a levné, dá se lovit mnoha způsoby, ale přitom slušně obtížné, vzhledem ke svým silným smyslům.

Mně navíc o trofeje zas tolik nejde (letos chci jenom tu z přímorožce a kůže) a v neposlední řadě chci v praxi vyzkoušet lov z treesaddle v afrických reáliích. A podle toho kolik zbude času nemusím nutně zůstat u jednoho.

Budu mít k dispozici 6 loveckých dnů, což mi přijde po zkušenostech z loňska jako optimum.

Oproti předchozí cestě jsem tentokrát jel s jiným lukem (PSE Omen, 65 liber, šípy osvědčené Easton FMJ s váhou 498grn.), což se ale ukázalo jako problém, neboť jak jsem zjistil pár dní před odletem, luk nepasoval do původního kufru. A tak jsem ještě musel před odjezdem dát dohromady kufr nový. Jistě bych mohl mít kufr koupený a prostornější pro širší paletu luků, ale ani za nic nechci platit příplatky za nadrozměrné zavazadlo, které nejsou při cestě na téměř druhou stranu světa zrovna zanedbatelné. Zvláště když se do váhového limitu vejdu dvakrát. Oproti minulé cestě přibylo i vybavení pro treesaddle.

Cesta opět proběhla s Emirates. I když Dubaj (respektive tuto část světa) upřímně nesnáším, tak na trase Praha-Johannesburg je to momentálně nejlepší volba. Stále nemají problém s odbavením luku a loveckých hrotů, jen je třeba s předstihem alespoň tří dnů vyplnit prohlášení o převozu zbraní, nově v online podobě na stránkách Emirates.

Mimochodem na trase z Prahy do Dubaje už létají A380ky a musím říct že je opravdu zážitek v tom letět - úžasný stroj.

Nepříjemná, ostatně jako minulý rok, je ale návaznost letů, respektive čas na přestup. Buď 2 hodiny, nebo hodin 14. Ono, kdyby neexistovala možnost zpoždění letu a překládka zavazadel by proběhla vždy hladce, tak není co řešit. Ale bohužel nežijeme v ideálním světě a vzhledem k povaze cesty a obsahu zavazadla je rezerva (při nejlepším) dvě hodiny pořád málo. Tak jsem se opět rozhodl hrát na jistotu a strávit 14 hodin v Dubajském letišti - k mé velké nelibosti.

Jinak čtenáře kteří se zajímají o pozadí příprav na africké safari odkazuji na svůj předchozí článek kde je vše vcelku podrobně popsané.

Cesta

Co se dopravy týká, budu stručný, neboť to asi není něco, co by zasloužilo nejaký větší popis.

Cesta byla, jednoduše řečeno, příšerná. Ani tak podmínkama, jako spíše délkou. V 14:40 jsem odlétal z Ruzyně, dorazil jsem pro jistotu dvě hodiny předem, předložil štos povolení a bez dalších průtahů jsem byl vpuštěn do odbavené části a následně do letadla. Ruzyňské letiště sice rád nemám, ale problémy s převozem zbraní mi ještě nedělali. Následovalo 7 hodin letu A380 do Dubaje, což také proběhlo bez problémů. Emirates neškudlí na jídle ani pivu, televize s obsáhlou filmotékou v každé sedačce a Wifi tam je taky...

Následovalo 14 předlouhých hodin v Dubaji, povětšinou prospaných a pročtených. Neušel mi zajímavý detail chování arabů, bordel dělají jenom v zahraničí a letadlech, doma ani neceknou a chodí pěkně v řadách: chlap, manželka č.1, manželka č.2, děti podle velikosti a peleton uzavírá chůva.

Přestup opět bez problémů s vyjímkou nalodění do dalšího letadla směr Johannesburg, kde ze mě páčili informace, cože to mám v tom kufru na který potřebuju papíry atd., ale nakonec jsem byl naloděn bez většího zdržení. Jinak se ukázalo zvolit delší variantu čekání na letišti jako dobrý tah. Letadlo z Ruzyně mělo kolem dvaceti minut zpoždění, když k tomu připočtu čas potřebný k přestupu, kde bylo třeba mimo jiné cestovat do jiného terminálu, a vzhledem k tomu s jakým předstihem zavírají gate před odletem bych to stihl tak o cca 5-10 minut. Což mi přijde prostě šíleně natěsno a vědomě bych to neriskoval.

Každopádně dalších osm hodin v letadle a v 10 hodin večer jsem konečně vylezl v Johannesburgu. Následovala fronta na vízum, ještě brutálnější než loni. Skoro hodinu a půl čekání ... vyřízení však trvalo jen dvě minutky, ale mému rozčarování neměl být konec, protože jsem spatřil svůj kufr, s nepřehlédnutelnou nálepkou "firearms" od Emirates, jak se opuštěně točí nanormálním karuselu. Zatím jsem si vždy vyzvedl luk na základě lístku u oversize přepážky, ale tady ne, tady si to může každý bez problémů "štípnout". Hrozné.

Pak jsem se u exitu sešel s Chrisem (PH) který mě jednak odvezl z letiště do chaty a jednak mi další dva dny dělal doprovod na lovu. Cestou jsme probrali všechny náležitosti stran lovu, já se navíc rozmluvil anglicky, což na začátek v cizině vždycky potřebuju a o dvě hodiny později jsme už vjížděli do chaty, kde jsem si dokázal už jen připravit věci na zítřek a pak padl vyčerpáním.

Středa - První den

Vrhl jem se do loveckého dne, v podobě udolání pakoně žíhaného. Vstal jsem o půl hodiny dříve, abych si stačil otestovat luk, pro což jsem měl před pokojem připravenou terčovnici. Chris mě dle domluvy vyzvedl po snídani v 6:40 a další hodinu a půl jsme strávili jízdou na zdejších nekonečných, leč překvapivě kvalitních silnicích. Po příjezdu a uvítání s majitelem rozlehlého prostoru jsme se přesunuli k blindstandu, který se pro zbytek dne stal naším stanovištěm. Cestou jsme naráželi na zdejší zvěř, která si z aut nic moc nedělá, zvláště jeden "sable" se tvářil, že je mu všechno jedno.

Po loňských zkušenostech věřím, že tenhle druh si je velmi dobře vědom toho, jak moc stojí jejich odlov (12 000 EUR) a tak se prostě nebojí, protože jednoduše cítí, že na ně nemám dost peněz.

Dorazili jsme k blindu. Jednalo se o nevelkou zemljanku se střílnou určenou bez pochyb hlavně pro pušku a dvěma okýnky po stranách. A dvacet metrů před námi bylo napajedlo a solný liz.

Takticky jsem si rozestavil luk, vodu a dalekohled po místnosti, Chris se stáhl na židličku do rohu místnosti a nechal mi volné pole působnosti. Když uvidím pakoně, kterého bych seznal za vhodného k lovu dám mu signál, dostane se mi od něj schválení a děj se vůle má. To bude jediný jeho zásah, tedy pokud nenastane nějaká složitější situace.

Dále jsem upravil střílnu. Byla to dolů sklápěná dřevěná okenice s malým vyřízlým okénkem, tak akorát pro pušku s optikou. Pro luk jen velice špatně použitelné. Takže jsem okenici vyklopil a pomocí dostupného materiálu jsem střelecké okno "vydekloval" na rozměr cca 15x30 cm.

Zbývalo natáhnout si kuklu a rukavici na ruku držící luk (zvířata jsou tam až děsivě pozorná, pokud jde o odlesk lidské kůže). Klekl jsem si k okénku a čekal. A netrvalo dlouho a stádo asi deseti pakoňů opravdu přišlo a vzalo útokem solný liz. Bohužel samé samice s omladinou, nic pro lov. Následovalo téměř šest hodin čekání prostoupené mladými pakoni, prasaty bradavičnatými a kudu velkými, jejich pozorováním, bojem s únavou a přáním aby se neotočil vítr.

Ke konci dne (stmívá se tam od 17h, v 18:30 už je tma), když už jsem ani nedoufal, se ovšem velice pomalu a obezřetně začal přibližovat vzrostlý samec pakoně. Bylo rozhodnuto - tenhle, nebo žádný jiný.

Nebylo ale zrovna snadné pakoně zaměřit, přecházel sem a tam kolem napajedla a občas dorážel na kudu, který přišel mírumilovně lízat svou sůl. Na plno se ukázalo, že použít luk na lov z blízka je mnohdy těžší, než než z dálky. Pakůň se ukázal jako velice ostražitý protivník a každý pohyb se ukázal jako velice problematický. Vše muselo proběhnout v naprosté tichosti a pohyb byl možný jen když se díval jinam.

Pak došlo konečně k jeho natočení do správné pozice. U tak "tuhého" zvířete jsem nechtěl riskovat střelbu v jiném, než optimálním úhlu. Pak došlo na kritický moment plného napnutí luku a nezbývalo než věřit, že optimální situace pro výstřel bude v rámci doby, po kterou dokážu klidně držet napnutý luk. Navíc se ukázalo, že jsem povážlivě zdřevěnělý z mnohahodinového čekání s minimální možností pohybu.

Naštěstí vše dobře dopadlo a výstřel veden ze 17ti metrů dopadl k mé naprosté spokojenosti. Pakůň se velice nejistým během přesunul do buše. Dali jsme mu deset minut "k dobru" a podrobili analýze video, které Chris natočil v onu chvilku výstřelu. Bez nejmenších pochyb šlo o velice dobrý zásah. Ale pro případ potřeby jsem si stejně vzal luk a další šíp a vydali jsme se do potemělé buše. Stopa krve byla méně výrazná než jsem čekal, ale pořád dobře patrná, nebyla však ve finále potřeba.

Pakůň ležel asi 40m od cesty, 80m od místa zásahu. Šlo to rychle a přitom to byl panečku kus. Takhle zblízka to byl opravdový obr i na poměry pakoňů. Došlo na focení a ohledání zásahu který se opravdu ukázal jako ideální, plíce-srdce-plíce.

Přijel majitel prostoru a následovalo nakládání, které nepatřilo zrovna k nejjednodušším vzhledem k velikosti a váze zvířete (a bez navijáku by jsme ho naložili jen stěží).

Dali jsme si s majitelem vítězné pivo, pokecali o lovu a vydali se noční Afrikou zpět k chatě, kde na mě již čekala královská večeře v podobě obřího steaku z antilopy vraní.

Pakůň byl zavěšen a pohotově zpracován místním personálem. Mně připadne kůže a lebka, zbytek najde své využití jinde.

To je jedna z věcí které mi tu jsou sympatické - nic nepřijde nazmar, to zvíře se využije bezezbytku. Musím říci, že jsem si tenhle lov náramně užil. Zítřek bude ve znamení mé "nemesis" - přímorožce jihoafrického. Tak snad bude štěstí stát opět při mně.

Ratte