Afrika 2015 - deník 2.část

Předchozí den byl ve znamení úspěchu. Otázkou ovšem je, jak to bude dál ...

Úterý


Vstal jsem opět za úsvitu krátce po šesté. Obecně se zde snažím chodit spát brzo a náležitě si odpočinout. 
Dnes pojedeme na stejné místo jako včera a ve stejnou dobu, tentokrát však na impalu. Na rozdíl od blesboka jsou impaly poněkud ostražitější a mají rychlejší reakce, prakticky nemá smysl střílet když vás sponzoruje, protože je na určitou vzdálenost opravdu schopná úplně uhnout šípu, v horším případě uhnout tak, že jí trefíte mimo vitální zónu. Vzhledem k rychlosti udělá pár skoků a už jí jen tak nenajdete. 


Od začátku bylo v plánu použít k lovu metodu hybridní šoulačky z předchozího dne. Dřepění ve stanu si užiju dosyta s oryxem, už teď mi všichni říkají, že ten bude stát za to, tak není co řešit. 
Gerrie mě vyzvedl opět v 8 hodin, dojeli jsme opět do té samé lovecké farmy, změnili vozidlo a hurá na impalu. Neměli jsem z počátku moc štěstí. Ne stran šoulání, ale vůbec nějakého samce vidět. Po dvou hodinách projíždění krásnou přírodou jsme však měli štěstí v podobě výstavního samce s nádherným parožím ve společnosti zhruba desetihlavého stáda. Slezli jsme, auto odjelo, zůstali jsme za terénní vlnou a čekali co bude dál. Šoulat se k němu nemá moc smysl, někdo z toho stáda nás uvidí a jsou všichni v prachu, na druhou stranu je samec v pohybu, pomalu krouží kolem skupiny, rozhodl jsem se tedy chvilku počkat a třeba k nám dojde, vítr nám přeje a když nic jiného, užiju si společnost těchto úžasných zvířat.

Chvilku jsme je sledovali a opravdu, samec mimoděk zamířil k nám, Gerrie mi na prstech ukazuje vzdálenost a já se mezitím pomalu připravím ke střelbě. Postupně se dostal na 27 metrů, ale je vidět, že na víc se nepřiblíží. Jde velice pomalu dopředu, z mého pohledu z leva do prava, hlava ve výšce těla... A tady jsem udělal hlavní chybu celého lovu v Africe. Jsem docela zvyklý střílet na pohyblivé objekty, ale s lukem je to docela blbost. Nicméně jsem celou záležitost podvědomě vyhodnotil "jako, že to půjde"...

Reflex vyhrál nad rozumem, natáhl jsem luk, předsadil záměrný bod na krk počkal jsem si na nákrok a vystřelil. Byla to chyba, blbost a i když to dopadlo relativně dobře (impala zhasla rychle), tak mi moje netrpělivost pokazila celý lov. Teorie byla taková, že si zvíře do rány přijde, už z nákroku dávalo nohu dopředu a stačilo dokončit pohyb a bylo to tam, přesně ve vitální zoně, v případě, že by se zastavila tak to dostane do krku. Hroty Rage již předvedly co dokáží a tak nějak jsem čekal, že v případě zásahu krku to ukončí skoro stejně rychle jako zásah hrudníku.

Kdybych, zamířil na vitální zonu, vystřelil a impala by dokončila krok tak je šíp v žaludku. To se mi prohnalo hlavou když jsem zamířil na krk, ale hned jak jsem vystřelil bylo mi jasné, že chyba byla vůbec vystřelit. No, každopádně impala zamrzla, a trochu se zhoupla dozadu, prostřelil jsem jí krk načež se ztratila v buši. Zavolali jsme řidiče, který rovněž fungoval jako stopař a musím říci, že skvělý stopař. Šíp jsme našli skoro hned, hrot byl plně otevřen a celý šíp byl pokryt krví... Alespoň, že tak. Krve však okolo moc není. Zaslouženě mě zžírá špatné svědomí, kdepak ta impala asi je... Konečně jí nacházíme. Přeskočila plot, proto bylo tak těžké ji najít. Byla asi 300 metrů od zásahu a podle všeho "to šlo rychle". Přestřelil jsem svazek tepen a krkavici.

naložili jsme ji na auto a na farmě se jí hned chopil jeden z místních a začal jí zručně zpracovávat. Hned se taky ukáže proč nebyla stopa krve, i přes masivní poškození, tak patrná. Vykrvácela totiž z velké části do krku. Tohle se tedy moc nepovedlo, příště si tyhle blbiny odpustím a budu střílet jen na jistotu.

No, trápit se můžu i s plným žaludkem. Je právě doba na oběd. Naložíme vyvrženou impalu na korbu a jedeme se do Modimolle najíst. V pizzerii se scházíme se Sašou a probíráme tenhle (ne)úspěch. 
Vzhledem k tomu, že máme skoro půl dne před sebou, je rozhodnuto zkusit lov prasat bradavičnatých přímo na Stefanově pozemku, asi dva kilometry od chaty.

Po příjezdu už na nás čeká Sandra, jenom si přesedneme a hrr na prase. Za chvilku už vylézáme z auta s tím, že máme tři hodiny lovu než se začne stmívat. Náš úkryt je v podstatě val z větví, vybaven párem stoliček a přes cestu a vyschlé koryto potoku je vnadiště plné nahnilé zeleniny a granulí. Taky tu je fotopast na monitoring štětkouna šedého, zde zvaného, příznačněji, bush pig. Je to poněkud atraktivnější verze prasete bradavičnatého s převážně noční aktivitou. 
Prasata nebyla na mém původním seznamu, takže jsem už cestou zjišťoval co je to z loveckého hlediska zač. Konstrukcí, velikostí a odolností je velice podobný našemu divočákovi, ale jeho komora je poněkud čitelnější díky chybějícímu "hrbu". Na lov je však poněkud těžší, jejich čich je opravdu excelentní, bez dobrého větru nemáte šanci, rovněž má výborný zrak a sluch. Tvoří tlupy s jasnou hierarchií, takže platí, že první jde ten nejpostradatelnější. Jejich lov je pomalu národním sportem a tak nějak se obvykle přidávají k hlavnímu lovu pro zpestření neboť jsou levná a hojná. Taky mám posvěcení lovit šakala a to skoro zadarmo a v co největším množství. Jsou to zde velcí škůdci a čím méně jich tu je, tím jsou majitelé pozemků šťastnější. 


Takže tedy prasata. Sedám na sedačku, ergonomicky si uspořádám veškerou výstroj. Držák šípů přidělávám na větev před sebe pomocí elektrikářských stahováků, voda jde pod sedadlo, báglík co nejdál, aby nepřekážel, a luk si opírám o nohu. Problematická je vzdálenost. Do středu vnadiště je to 39 metrů, to je na luk hodně, zaříkám se, že pokud nebudu mít naprosto skvělé podmínky ke střelbě tak si to nechám ujít. Pak si skouším jak provedu nátah a zamíření. Moc místa tu tedy neni a čeká mě hotová taneční kreace. V případě, že něco uvidím tak sklouznu ze sedačky doprava, v podřepu za valem natáhnu luk, vstanu v zákrytu stromu, vyklopím se k vnadišti, zamířím a vystřelím. To bude veselé, ještě si to párkrát vyzkouším, usadím se a teď už zbývá jen čekat.

A nic nepřijde. Tři hodiny hypnotizuji pohledem vnadidlo a nic. Ale když už se pomalu zvedáme s tím, že zavoláme Sandře aby nás vyzvedla, stanu se posluchačem skvělého představení - z okolních kopců začnou výt šakalové. Tak tucet hrdel zahlučí na několik minut údolí ve kterém se nacházíme. Úžasná show s trochou mrazení v zádech. 
Pak už nás vyzvedává Sandra. Loučím se s Gerriem, neb ho povinnosti neodkladně táhnou jinam a já dostanu na zítřek nového PH. 


Následuje rychlá večeře. Se Stefanem ještě proberu záležitost s impalou - vyjádří se v tom smyslu, že i posraný lov je dobrý, pokud se z něho dokáže lovec poučit, což mi trochu zvedne náladu. Taky probereme další směřování lovů. Po delší debatě odškrtávám ze seznamu springboka. V této oblasti se nevyskytuje, museli bychom za ním cestovat přes 4 hodiny a s to s nejasným výsledkem. Vzhledem k tomu, že ho nemám jako "hlavní cíl' tak ho bez uzardění měním za pokračování lovu prasete. To se pak bude kombinovat s lovem oryxe. Rovněž je mi důrazně doporučeno abych v případě neúspěchu přehodnotil možnost poslední den lovit něco jiného. Oryx patří k tomu nejtěžšímu co se dá lovit, takže by nebyla ostuda nechat si ho na příště, pokud nebudu mít štěstí. To však zatím řešit nemusím neb mám zatím fůru času.

Středa

Dnešní den tedy začnu lovem prasete bradavičnatého, bude následovat pozdní oběd a pak se začneme pokoušet o Oryxe. Trochu si přispím, užiju si obrovskou snídani a zatrénuju s lukem. Všude kolem kmitají černoši a dělají úpravy na chatě a okolí. Jak řekl Stefan, tady práce nikdy nekončí. Navíc dneska má přijet skupina ze Španělska, takže alespoň tady nebudu sám a poznám další lidi. Nicméně moje zkušenost se Španěly je hlavně v tom, že patologicky odmítají mluvit anglicky, takže to možná bude veselé. 


Na devátou přijíždí můj nový PH (hrozně rád bych zde uvedl jeho jméno, ale nemůžu. Od začátku tohohle dobrodružství jsem chtěl napsat report, takže jsem si udělal spoustu poznámek, bohužel tu část se jménem se mi nějak podařilo smazat. Navíc ty afrikánská jména do hlavy moc nelezou). 
Dohodli jsme se, že pojedeme na stejné místo jako o den dříve s Gerriem, tam je docela velká šance úspěchu. Sváží nás tam Stefan s tím, že nás za 4 hodiny vyzvedne. Cestou vidíme stádo zeber kterak prchají do svahu, úchvatné divadlo. Dorazíme na místo, zařídím se jak včera, klesnu do židle a zbývá jen čekat. 


Asi za hodinu zpozoruji pohyb. Přiběhne vzrostlá samice a začne rýt v zemi u granulí, prověřuje okolí a větří. Po pár minutách se uklidní a začne žrát. PH mi dává znamení, že je to sice jenom samice, ale pokud budu chtít, můžu střílet dle libosti. Nemám to v úmyslu, zatím, ale rád využiju příležitosti a vyzkouším si nanečisto postup nátahu a míření. Sklouznu z křesla, kleknu, natáhnu, vstanu, když prase reje v zemi, ale najednou bere roha. PH mě uklidňuje, že jenom něco zavětřila a já jí nezavdal příčinu k útěku.

Alespoň jsem si zase vyzkoušel proces před výstřelem, je to vážně docela tanec vytočit se tady a o nic nezavadit. Poprvé v životě zatoužím po extra krátkém luku, i když můj Hoyt má rozumných 33". Sedím a čekám dál. Rozhoduji se, že pokud se vrátí a budu mít s ohledem na vzdálenost dobrou příležitost k výstřelu tak do toho půjdu. Trofej stejně nechci, jde mi jen o obtížnost tohoto podniku a její překonání a pak prase sním. Z tohoto hlediska je mi jedno jestli je to vzrostlý samec nebo ne, jenom to musí být dospělý, spíše postarší jedinec. 


Tedy číháme a opravdu, za hodinku se vrací ta samá samice a má sebou menšího kamaráda. Tak jo, počkám až se prase trošku uklidní a přestane pořád kontrolovat okolí, pak udělám tu svojí piruetu s lukem, zamířím a pokud nebudu mít ideální podmínky, tak jdu od toho. To fiasko s impalou byla v tomhle pro mě skvělá škola. 
Pirueta proběhla dobře, zamířím, prase je klidné, stojí na jednom místě a žere z hromady granulí, druhé je úplně mimo. Vzhledem k natočení těla mířím kus za zadní nohu. Ještě jednou kontroluji všechny proměnné, soustředím se jestli mi situace sedí jak technicky tak pocitově. V hlavě se mi rozsvítí zelená a já střílím. 
Zásah.

Zdá se, že dobrý. Ještě, že tak, teď už bych nevystřelil kdybych si nebyl naprosto jistý dobrým zásahem, ale stejně jsem z toho měl docela vítr. Prase vykvikne a velice nejistým během mizí z dohledu. 
PH potvrzuje dobrou trefu. Volá Stefanovi o vyzvednutí a po patnácti minutách od výstřelu velí k dohledávce. Cestička krve je velice čitelná, asi to šlo naskrz neb deset metrů od zásahu nacházíme šíp v patě stromu, celý od krve.

Jdeme dál a po 30 metrech narážíme na pašíka. Je po něm. Pěkný úlovek. Žádný kapitální kus, ale o to tady nešlo. Královsky jsem si to užil. Ohledávám zranění. Vstřel šel o kus výš, než jsem chtěl, ale spolehlivě jsem trefil komoru a plíce a šíp pak vylétl na hranici hřbetu ven. Krev všude okolo. Opět musím složit poklonu hrotům Rage. Ten devastační účinek je dechberoucí a přitom se mi nezdá, že by nějak utrpěla průbojnost. Mám sice silný luk, ale z roku 2007 a srovnání v rychlosti se současnými topmodely nesnese. A ejhle, stejně to na čtyřicet metrů prostřelí prase skrz naskrz. Toliko k morálnímu zastarávání luků a potřebě je každý rok obměňovat.

Uděláme nějaké fotky a odtáhneme prase na cestu, kde právě přijíždí Stefan, který při pohledu na vzdálenost zásahu uznale zamručí. Následně se rozdělujeme. PH si jede přes oběd něco vyřídit s tím, že mě později vyzvedne a pojedeme se porozhlédnout po oryxovi. U Stefanova domu je živo, jednak si dva zdejší černoši vezmou do parády moje prase a začnou ho zručně bourat, spousta dalších kope po okolí a mezi tím pobíhá asi deset výstavních a velice přátelských ohařů které si tu drží Sandra pro lov ptactva.


Je čas oběda, vydávám se tedy na loupeživou výpravu do kuchyně. Tam se seznamuji s kuchařkou Nikou. Jakožto zatím jediný strávník se o mě doteď stran jídla bez problémů postarala Sandra, nebale k večeru dorazí ta tlupa Španělů, Nika posílí naše řady aby se nápor hladových krků zvládl. A je to odbornice na slovo vzatá, hned mi nabízí možnosti k obědu, zjišťuje mé dietetické požadavky a když zjistí odkud jsem tak slíbí, že zajistí přísun piva. Nejsem zřejmě první Čech se kterým se setkala. 
Po obědě si dopřávám trénink s lukem a upravuju si trochu rukávy u blůzy v zájmu eliminace hluku, u oryxe nehodlám ponechat nic náhodě. 
Ve dvě pro mě přijíždí PH, v jednom poněkud vzdálenějším parku mají párek oryxů tak uvidíme. V dojezdové vzdálenosti se nachází několik míst s přímorožci, ale je jich celkově pomálu. Vyskytují se spíše více na severu. Ale snad budeme mít štěstí.


Co se specifik této krásné antilopy týče, tak je opravdu jedna z nejtěžších na lov. Má extrémně dobré smysly a to i na poměry antilop a při jakékoli pochybnosti zdrhá. Největší problém je s jejím chováním, je přivyklá na život v pouštích takže pro ní není problém chodit se napít jednou za dva dny a to ještě nepravidelně během dne. Stran potravy má taky značnou výdrž není vybíravá což stěžuje možnost nalákat jí na kus prémiového mlsu. Další věc je odolnost, přímorožec jihoafrický je opravdu tuhé a vitální zvíře. Chce to trefit přesně na komoru když je v klidu. 
Jedeme asi tři hodiny (což je na africké poměry "přijatelná zajížďka"), kochám se nádhernou krajinou, táhnoucí se do nekonečna a zlepšuji se konverzací v anglickém jazyku. Anglicky tady umí prakticky každý, je to taky jeden z úředních jazyků, ale s kolísavou úrovní. Bílá část obyvatelstva preferuje afrikánštinu, což je půvabný mix holandštiny, němčiny a angličtiny. Černoši mají zase svoje jazyky jako xomi nebo zulu. Celkem je tu sedm používaných jazyků a na můj dotaz jak se to řeší na úřadech, mi bylo odpovězeno, že pěkně blbě.


Dorazili jsme do cíle. Vesnička má dvojitý plot a cedule nás varuje před kapskými buvoly. Jsem v sedmém nebi, jedním z mých životních cílů je skolit "africkou černou smrt" a konečně je s trochou štěstí uvidím na vlastní oči. Za dvojicí plotů se nachází půvabná lovecká vesnička v africkém stylu. Zdravíme se s majiteli, PH domlouvá podrobnosti a já jsem opět vyzván abych si "cvičně" zastřílel na přilehlý terč. Chápu to. Tahle obora je už opravdu obrovská a dohledávat tady něco špatně střeleného by byl očistec i se psem. 
U plotu zpozoruji kapské buvoly. Dvouletá "telata", ale už teď jsou velcí jak vzrostlá kráva. V šesti letech kdy dospějí jsou dvakrát takoví. Úžasná zvířata. Inu dají-li okolnosti srovnám s jedním z nich Jednoho dne síly. To abych už začal šetřit. Stojí 8-15 tisíc dolarů.

Je čas jet, přesedáme na pickup a jedeme vstříc přímorožci. Kochám se krásnou plání plnou pasoucí se zvěře. Přijedeme k úkrytu u napajedla, ale to je panečku luxus. Zděná polozemljanka se sedačkami a kobercem, pozorovatelny z polopropustného skla kolem dokola a dvě střílny. Vzdálenost k napajedlu je 15 metrů. Upřímně, je to takový luxus, že se mi odsud lovit moc nechce, zdá se mi to moc jednoduché, ale dám tomu šanci když už jsme tady. 
Složím si věci, připravím luk a zbývá už jen čekat. Diana ovšem dnes svou náklonnost již předvedla v podobě prasete a tak za tři hodiny čekání nevidíme, krom ptactva nic zajímavého, natož přímorožce.

Vyzvedává nás provozovatel, loučíme se, přesedáme a jedeme do chaty, ze které se ozývá španělština a voní maso. Španělská expedice se ukazuje jako dobrá parta, bohužel nás při komunikaci velice omezuje jejich mizerná angličtina, ale dá se to. Gestikulace jako obvykle pomáhá. Spořádám výborné jídlo v podobě žebírek s krémovou omáčkou, vypiju si pivko se Španěly a jdu spát. Zítra ráno pojedeme na oryxe někam jinam, tak snad budeme mít štěstí.

Ratte.