Kanada 2014 - 5.den

5.den - úterý 27.května

Je to vlastně první den, kdy se někde vzadu v hlavě přepínám do „loveckého režimu“. Začínám docela vážně přemýšlet, že ten hnědý medvěd, co jsem ho už dvakrát viděl, by nemusel být až zas tak špatný ...

Jenže u oběda se dozvídám, že bude změna. Dnes mě povezou někam na nové místo. Na jih. Daleko. Že je tam šance na většího medvěda. Já bych možná bral i toho hnědého, ale dál to nijak neřeším. Těším se nové místo a nové příležitosti.

Na moje místo má jít asi Milan. Ten je z toho nešťastný, že tam střílet nechce. Že je to „moje“ a prý že jsou to „moji“ medvědi. To je pochopitelně blbost. Moji nejsou. Navíc já jsem svou příležitost dostal a nevyužil. Musím ho ale opravdu hodně přesvědčovat, že mi to případně nebude nijak vadit.

Navíc, já prý jedu na lepší. Autem je to asi 40km, pak asi 4km na čtyřkolce. Nejprve nějaké cesty, pak cestičky, pak louky, mokřiny,  při průjezdu voda skoro až po sedačku. Pak volný les. Tohle vypadá zajímavě.

Bohužel, tím vše pozitivní končí. Místo samotné není nijak hezké. A hlavně, „treestand“, to je teda něco.  Plošina ze staré překližky je sice větší (cca 60x60cm), ale je šíleně vysoko. Aspoň pro mě. Navíc se tam leze po stromě (jakýsi obrovský smrk). Po jeho větvích. Některé jsou ulomené do podoby krátkých klacků. Nevím, zda naschvál, nebo jsou prostě jen uschlé a pod někým jiným se zlomily. Nevím, kdy se co zlomí pode mnou.  Dole, kde větvě nejsou, jsou ve stromě zaražené jakési zrezivělé stupy.

Děs. DĚS. Znovu opakuji - nesnáším výšky. Nedělají mi dobře. Nicméně po chviličce váhání se vydávám na cestu nahoru. Co jiného mi taky zbývá. Šplhám a šplhám. Je to šíleně vysoko. Šplhám dál. Jsem ještě výš. Šplhám. Konečně se dostávám na plošinku. Kymácím se v úplně absurdní výšce. Když sedím, změřím vzdálenost k zemi 8,8m. Když si stoupnu je to tak o metr výš.  Je to (skoro) jako si sednout nahoře na skokanské věži a čumět dolů na bazén.

Jenže namísto vody je tady pevná zem. Příšerný. Radši si moc nestoupám. Podotýkám, že vše je bez jakéhokoliv jištění. „Harnessy“ na šplhací posed sice mám, ale doma. Tady stejně není žádné lano, kam bych ho mohl po cestě připnout. Snad až nahoře. Ale to je fuk, protože harnessy nemám.  

Děs, běs ... na fotce to možná tak strašně nevypadá, ale věřte mi, že já toho měl plné zuby ...

Tahám nahoru na provaze luk. Nechybělo moc a provázek mi nestačil. Ještěže jsem si ho udělal s takovou rezervou. Navíc v cestě zavazí větve a tak se luk porůznu zasekává. O tětivu, o kladky ... a já ho rvu nahoru silou. Hnus. Doma mi luk leží skoro na sametu a tady taková prasárna.

Kurva ... (pardon)

Navíc .. tím jak vysoko sedím nemám skoro žádný rozhled. Jediné, co vidím, je ten úzký průsek přede mnou. Všude okolo mě jsou jinak větve. Husté větve, které mi spolehlivě brání ve výhledu kamkoliv jinam. 

Navíc ... barely s návnadou jsou od stromu nějakých 10m. Tzn. musel bych střílet pod úhlem skoro 45^o. To rozhodně není jednoduchá rána. Znamená to složitě vymýšlet kam mířit, aby šíp prošel kam má. S tak šílenými úhly nemám moc zkušenosti – nikdy jsem to vlastně ani netrénoval.

Navíc ...barely jsou přímo PŘED sedačkou. Pro střelbu se tedy musím otočit na sedátku bokem. Jenže pak zase nemůžu natáhnout luk, protože mi vadí strom za mnou. Musím se pootočit, posunout úplně bokem a předklonit. To vše v 9m nad zemí. Bez jištění a se strachem z výšek.

Který debil tohle vymyslel?

To nevím.

A který debil souhlasil s tím, že tam vyleze?

To už vím. Já.

Sedím nahoře a čekám. Nicméně tohle mě vážně moc nebaví. Jedinou společnost mi dělá veverka, která se téměř celé 4 hodiny předvádí. V jednu chvíli dokonce vyleze po vedlejším stromě až do mojí výšky, aby líp viděla, co za debila tam sedí. Má pravdu, jsem debil. Svoji převahu mi dává najevo tím, že po stromě lítá nahoru a dolů, zatímco já sedím, ani se nehnu a někde uvnitř se klepu.

Tohle mě ale fakt nebaví. Vůbec. Navíc stále promýšlím, jak potom dolů. Jak z tý hnusný plošiny nejlíp nastoupit na větve, protože přitom musím obkročit celý kmen. Modlím se, aby nezačalo pršet, protože by to navíc ještě klouzalo.

Tohle už vůbec není o lovu. Ani nechci aby něco přišlo. Nechci tu střílet, nechci tu být. Se** na to. Doufám, že Robert přijede dřív. Dobrou hodinu před předpokládaným koncem spouštím luk s batohem dolů a začínám slézat.

Dolů to jde hůř než nahoru. Hledám kam stoupnout. Čumím pod sebe do té hloubky. Hnus. Konečně jsem dole. Je půl desáté, Robert pochopitelně nikde. Je moc brzo. Nechce se mi tady ani sedět a čekat, tak balím věci a jdu mu kus naproti. Ujdu kus a čekám. Robert nikde. Jdu další kus a čekám. A zase. Narážím na vodu, kterou jsme projížděli a zjišťuju, že tohle není žádná obyčejná louže, ale mokřina o rozměrech x set metrů. Čtyřkolka to nějak projela, ale je se propadám. Tudy to nepůjde. Obejít to jde jenom lesem. Kraje lesa jsou tak husté, že tudy projít nejde, takže je potřeba zalézt hloub. Prodírám se lesem a nadávám. Nahlas. Jednak mi to jde tak nějak od srdce a jednak dělám úmyslně kravál. Opravdu nemám zájem se teď, za soumraku, s něčím potkat.

Obejdu jednu mokřinu, najdu další. Takhle asi 4. Robert nikde. Nakonec docházím na rozcestí. Pamatuji si směr, kterým se vydat, ale 100% si jistý nejsem. Tady bych bloudit nechtěl, protože tady není každých 5km nějaká silnice nebo vesnice. Stojím tedy na rozcestí a čekám. Je skoro půl jedenáctý a Robert pořád nikde. Už je docela tma. Moje trpělivost končí. Vyrážím směrem kde tuším (téměř vím) zaparkovaný auto. Je to asi kilák po jakési cestě. Dorážím k autu a Robert stále nikde. Čekám dalších 20 minut než se objevuje. Veze Jirku, který byl někde o kus dál. Je docela překvapený, že mě vidí u auta. A má asi i radost, že pro mě už nemusí jet.

Vysvětluju, proč jsem skončil dřív a vyslovuji přání, že se na něco podobného už sápat nechci. Někdo mladší a šikovnější by to možná ocenil, ale já fakt ne.

Když jim u večeře vysvětluju, že opravdu nesnáším výšky, zírají na mě jak na blázna. Prý měli pocit, že právě mně by se to mělo líbit.

Mně ? Líbit ?

Znovu jim potvrzuji, že se mě asi s někým spletli a že tohleto .. prosím .. už znovu ne. Děkuji předem.  

Smějí se a slibují .... OK, odpouštím jim, protože ať to s medvědem dopadne jakkoli, tento zážitek ve mně zůstane hodně dlouho.

Po návratu do campu potkávám Milana. Střílel na hnědého medvěda, který mu přišel. Pravděpodobně ten, co jsem ho viděl. Medvěd po zásahu zmizel v lese. Během dvou hodin, co čekal na průvodce pro dohledávku, na vnadiště přišli ještě dva černí a prý úplně na závěr jeden větší hnědý. Toho jsem pravděpodobně v předchozí dny neviděl a podle Milanova líčení se choval docela nervózně a nejistě. Zdržel se jen chviličku, popadl kus masa a zmizel.

Milan je docela „na prášky“. Jeho průvodce Berry dorazil až za soumraku a během krátké dohledávky se jim medvěda najít nepodařilo. Podotýkám, že Berry je starší pán bez jakékoliv zbraně. Verdikt tedy zněl, bude se pokračovat ráno a pro jistotu s puškou.

<< Předchozí          Další >>

H.