Kanada 2014 - 3.den

3.den - neděle 25.května

Probouzím se a jdu si zapálit ven před hotel. Po cestě beru do kelímku kafe, který není špatný. Možná je to tím, že je ráno a po ránu mi přijde vhod cokoliv. Potkávám kluky a jdeme na snídani. Personál je značně zmatený a vcelku jednoduchou snídani mění ve varieté plné překvapení. 

Odjíždíme z hotelu a po cestě se ještě zastavujeme v BassPro, což je supermarket věnovaný outdooru. Kdo v něčem podobném nebyl, těžko uvěří. Obchod velikosti Ikea, nacpaný vším možný co jen souvisí s lovem, rybolovem, outdoorem. Navíc docela pěkně stylizované – uvnitř kameny, stromy, skály. Krásné trofeje. Pěkný. Procházím a zjišťuju, že nic nepotřebuju. Že už vlastně všechno mám. Jediné o co jsem měl snad zájem – oblečení Sitka - jsem sice našel, ale sortiment byl značně prořídlý a hlavně velikosti byly tak pro malé slůně. Nejsem nejmenší, ale velikost 3XL mi opravdu nesedí ...

V podstatě univerzální podoba obchodů řetězce BassPro. Obrovská budova narvaná vším možným, co si jen pod pojmem Outdoor dokážete představit	Vstupní hala hned za vchodem působí docela impozantně. Zbytek obchodu pokračuje v podobném stylu. Docela působivé ...

Dál už pokračujeme bez zastávek směr camp. Jsou to asi 4 hodiny cesty. Povídáme, pospáváme. Okolí víceméně zvlněné bývalé prérie, dnes různé ranče. Okolo k vidění stáda krav a .. ejhle .. občas i stáda bizonů. 

Najednou vjíždíme do lesa. Krajina je stále docela plochá, občas mírný kopeček. Les vypadá jako běžný smíšený les u nás, ale pouze na první pohled. Zde je pochopitelně naprosto neudržovaný. Někde totálně neprostupný, někde řidší, tak že by se snad dalo projít, nebo dokonce rozhlédnout. Všechno to roste, jak uzná za vhodné. Spousta různých bažin, mokřadů. Začínají i jezera. Větší, menší a jsou na každém kroku.

Taky asfalt na silnici začíná být víc a víc rozbitý. Opravdu rozbitý i z pohledu českých silnic III třídy. Auto kličkuje sem a tam aby se vyhnulo nejhorším dírám. Není to problém, protože provoz je minimální.

Společně s lesem se objevuje další jev. Mizí signál z mobilu. A to definitivně. Saskatchewan má mizerné pokrytí a pokud vůbec, pak signálem se kterým nejsou naše mobily kompatibilní. Hotovo. Poslední záchranou snad bude WiFi, která v campu údajně je.

Najednou asfalt definitivně končí a začíná hliněná cesta. Paradoxně je snad i v lepším stavu než asfalt před chvílí. Jen prach .. spousta prachu. Pokud nás mine auto v protisměru, dalších 200m prakticky není vidět na krok.

Přijíždíme do campu. Je neděle a tak je zde i pár tábořících lidí. Většinou v obrovských, napevno zaparkovaných karavanech. Víkendoví návštěvníci, kteří ale večer mizí a po celý týden jsme zde sami.

Camp samotný je na břehu jezera Ministikwan Lake. Z kempu je vidět pouze jedna malá zátoka, ale jezero je obrovský a táhne se dalších x kilometrů dál, daleko za obzor. Nádherný místo. Pohodu ruší pouze mraky komárů. Mně osobně jich přijde docela dost, ale místní tvrdí, že tohle je pohoda. Je docela chladno a tak jich prý je zatím málo.

Zdravíme se s partou lovců, co zde byli před námi. Také Češi. My přijíždíme, oni odjíždí. Polovinu z nás ubytují v hlavní budově, která slouží také jako kuchyně a společná jídelna.

Hlavní budova slouží jako ubytování a jídelna. Schody v popředí během našeho pobytu "zmizely" na "opravu" :-)	Naše chatka se ukázala jako naprostá výhra. Zatím se ještě uklízí a my čekáme na nastěhování. V popředí Milan, vzadu "boss" Paul
"Provozní řád" - poměrně zábavné čtení	Společná jídelna, kde jsme se scházeli včetně našich průvodců. "Dnes" večeříme v menším počtu - někteří jsou ještě na lovu

Zbývající tři – tedy já, Milan a Saša jsme poslání do menší chatky, vzdálené asi 100m. Přijde mi, že když nás tam posílají, tváří se omluvně, jako že jdeme do horšího. Ale opak je pravdou. Chatka je naprosto skvělá. Je jen pro  nás, má dva pokoje, obývák, kuchyň (kterou ale nemáme jak využít) a taky kamna, která se spolu se zásobou dřeva ještě ukáží jako velmi užitečná. Sezení venku hned na břehu jezera s krásným výhledem.

Z našeho „provizorního“  ubytování se tak stává jasná výhra. Nakonec i kluci z hlavní chaty chodí k nám. Sedíme venku nebo uvnitř .. i když je docela zima, kamna praskají, uvnitř je krásný teplo. Pohoda. Klid.

Upřímně, některé části vybavení už jsou trošku ošuntělé, i když vše podstatné funguje.  Přístup místních je docela zajímavý. Když se během našeho pobytu prolomil jeden schod na jednom ze tří  schodišť vedoucích z terasy domu dolů, nikdo ho neopravoval. Majitel prostě přijel se čtyřkolkou a celé schodiště jednoduše od terasy urval a odtáhl bokem. Opravovat se bude později. Možná. Teď není čas nebo nálada. Nebo obojí? Nevím ..

Podotýkám, že si nestěžuji. Mě osobně to nijak nevadí a jak jsem už řekl. Vše podstatný funguje. Jen je to zajímavá součást koloritu zdejších podmínek. „Blbosti“ teď nikdo neřeší. Teď je lovecká sezóna a pak bude času dost ...

Při prvním společném jídle je nám nastíněn běžný průběh dne:

• snídaně v 9 hodin
• pozdní oběd kolem 3 odpoledne
• pak odjezd na loviště, většinou kolem 16:30 a vyzvednou nás kolem 10 večer.
• poté návrat do kempu, nějaké pozdní jídlo proběhne jak to vyjde (až se sejdou všichni nebo aspoň většina) - většinou kolem půlnoci a volný program, což znamená spát.

S navrženým programem nemáme problém, takže souhlasíme. Máme k dispozici dva průvodce, což jsou postarší pánové kolem 70+ let. Jejich úkolem je dopravit nás na místo lovu a zase zpět, případně se starají o stažení ulovené zvěře. Dohlíží na ně  „Boss“  Paul, což je současně majitel jak campu tak i firmy, zajišťující lov. No a o jídlo se nám stará jeho dcera Karla.

Naši průvodci - vlevo Robert, vpravo Berry. Postarší pánové, pohodáři a v neskutečné formě

Nabízí nám lov hned první den. Nějak jsem s tím nepočítal, a osobně - moc se mi po celém dni cestování nechce. Ale nakonec se rozhoduji (stejně jako ostatní) nabídky využít. Nebudu lovit, budu jen koukat. Zkusím trošku nasát atmosféru.

Vyrážíme. Nejprve pár kilometrů po hliněných silnicích 4x4 autem. Pak můj průvodce Robert sundává z korby pickupu čtyřkolku já nasedám a vyrážíme. Robert je vůbec naprosto skvělý týpek. Chlapík 78 let, plný energie a pohodář. Chtěl bych v tom věku vypadat aspoň z desetiny jako on.

Zajíždíme se čtyřkolkou do lesa a prodíráme se jakýmsi náznakem cesty. Mezi stromy, přes keře, cestou necestou. Robert jede opatrně, protože držím v ruce luk a snažím se s ním nezachytit do větví a něco neponičit.

Nakonec přijíždíme na menší paseku, kde je vnadiště - dva sudy. Kousek od nich sedačka se žebříkem, opřená o strom. Docela tenký strom se při každém větším poryvu větru nadšeně kývá sem a tam a sedačku vláčí s sebou.

Výška necelých 5m. Nemám moc rád výšky a tak mi to zezačátku připadá jako docela dobrodružná věc. To ještě netuším, jak komfortní tohle místo je a co mě ještě čeká. Nahoře plošinka pro nohy cca 40x40cm a sedátko tak 30x30cm. Hotovo. Žádná opěrka, jen tenký stromek, žádné opěrky pro ruce. Méně komfortu ale současně znamená, že tu není nic, co by vadilo střelbě z luku. Sedačka je navíc pro praváka dobře orientovaná – vnadiště  je po mé levé ruce, takže při střelbě v sedě bych střílel přirozeně přes levé rameno.

Lezu nahoru, luk v ruce, batoh na zádech. Než se tam pořádně usadím, trvá to delší dobu. Kam pověsi batoh, kam dát luk, když ho zrovna nechci nebo nemůžu držet v ruce nebo na klíně. Je mi jasné, že budu muset domyslet a vyrobit nějaké maličkosti, aby můj pobyt na něčem podobném byl co možná nejkomfortnější.

Robert se loučí s tím, že pro mě v deset přijede. Ok, čekají mě 4 a půl hodiny. Začínám přemýšlet, jak dobře jsem se oblékl a zda bude nebo nebude pršet. Protože tady nemám možnost se sebrat a odkráčet na chatu jako u nás. Tady prostě musím vydržet do konce, ať se děje co se děje.

Moje první a také oblíbené místo

Sedím na sedátku a všelijak se kymácím. Sedím asi hodinu, když vlevo přede mnou zahlédnu pohyb. Přes křoví není úplně jasně vidět, ale silueta je jasná. Medvěd. Tak 60m ode mně. Docela ztuhnu, protože tohle je můj první kontakt s medvědem mimo ZOO :-)  Medvěd prochází přede mnou. Je po větru, a zdá se mi, že větří a mizí mi z dohledu na pravé straně. Hmm, smůla. Blbý vítr. Najednou se vrací a míří přímo k barelům. 13m ode mě. Zastavuje se a rozhlíží se.

Ani nedutám a přemýšlím jak rychle by se ke mě po stromě dokázal dostat. Asi dřív, než by se mi líbilo.  Jsem tu sám a kromě luku a nože nemám žádnou další zbraň. Medvěd sice není žádný obr grizzly, ale i tak si nedělám velké iluze o tom, kdo z nás dvou má větší sílu a jak moc užitečné by mi ty věci, v případě skutečné konfrontace, byly.

Ale medvěd nikam lézt nehodlá. Dochází k barelům a lehá si.  Barely jsou dva. V jednom je nějaké „zrní“, ve druhém pak kosti s kusy masa. Tenhle dává jednoznačně přednost vegetariánské potravě. Prvně vyžírá vše kolem barelu, pak jej převrací a láduje se přímo zevnitř.

Koukám, luk na klíně a vlastně mě vůbec nenapadá, že bych mohl nebo měl střílet. Vlastně, jednou mě ta myšlenka i napadne, ale vzápětí ji zavrhuji. Dneska je pouze prohlížecí den. Žádné střílení. Howgh.

Medvěd asi po hodině odchází. Asi po půl hodině se objevuje další. Tentokrát černý. Ten jednoznačně preferuje maso, takže se vrhá na černý barel a snaží se do něj dostat. Přístup dovnitř  mu trochu komplikuje mříž, takže nakonec barel vztekle jedním úderem převrací, strká pracku dovnitř a vytahuje jednotlivé kusy.

V tom se vrací hnědý. Oba na sebe chvíli koukají. Není moc jasné kdo má „navrch“. Přijde mi, že každou chvilku se to mění. Nicméně hnědý má své zrní, černý maso. Role jsou rozděleny a k žádném konfliktu nedochází.

Trvá to dlouho. Hodinu. Už se začínám nudit :-) Rozhodnu se trošku experimentovat. Zkouším různé zvuky o různé intenzitě. Různý pohyb. Chci si vyzkoušet, na co medvěd bude reagovat a jak. Nakonec si zapaluju cigáro a přestože kouř jde občas i na vnadiště,  zdá se mi, že obě medvědi to naprosto ignorují. Občas se zastaví, zvednou hlavu, zavětří a zase se vrátí ke svému barelu.

Nakonec už dělám docela kravál. Černý to nevydrží a utíká. Hnědý snese výrazně víc. Musím na sedačce začít dupat v rytmu kroků. Až to ho znervózní natolik, že popadne kus masa a mizí.

Sedím na sedačce a hlavu mám plnou. Emocí, zážitků. Až teď mi vlastně dochází jak blízký ten kontakt byl a jak dlouho trval. Přijíždí Robert, vracíme se k autu,  vyzvedáváme kluky z dalšího místa a vracíme se do campu. Tam už čeká druhá půlka, kterou rozváželo druhé auto a druhý průvodce Berry.

Nikdo nic neviděl a tak moje historka o 3 nebo možná 2 medvědech, na které jsou koukal víc jak dvě hodiny zní dost neuvěřitelně. Dnes jsem za hvězdu :-) No, spíš mám štěstí ... 

<< Předchozí         Další >>

H.