Ze strany laické veřejnosti jsem takřka pravidelně atakován otázkou : "A kolik to vlastně dostřelí?". Pomiňme nesmyslnost otázky, protože valná většina střelců střílí na soustřel a ne na dostřel (i když i takové disciplíny existují) a rovnou si dopředu prozraďme, že rekord dostřelu reflexním lukem se většinou uvádí v řádu 1200 metrů. V tomto článku bychom si měli naznačit jak toho dosáhnout

Začneme bolestným faktem. Luk je až zoufale jednoznačným nástrojem. Přičemž rovnice rovnováhy je triviálně jednoduchá. Zjednodušeně se dá říci, že kolik síly luku dodáte, tak daleko dostřelíte. S krátko nosností se tak potýkají zejména menší a slabší střelci, ale i ti co v pohodě dostřelí by měli mít na zřeteli, že daleko nosnější luk má ploší balistickou křivku a tím je přesnější. Optimalizace dostřelu by tedy měla zajímat každého, i když zrovna nestřílí na kilometr. Dostřel se dá ovlivnit několika způsoby, které si postupně rozebereme.

Střelec

Ladění dostřelu na úrovni střelce je asi to nejobtížnější. Střelec může ovlivnit dostřel jediným způsobem a to je dodáním síly. Pokud dokážete utáhnout silnější luk, dostřelíte dál. Má to ale své hranice. Se silnějším lukem potřebujete těžší a robustnější šípy, což jde proti dostřelu. Navíc je tu riziko pokřivení techniky, takže ladění dostřelu silou ano, ale opatrně a v rozumné míře. Pokud se síla přežene, může být i kontraproduktivní. Umění je v tomto případě najít maximální sílu takovou, abyste s lukem mohli použít ještě nějaký relativně lehký šíp. Hrubá síla má nicméně největší dopad na dostřel luku. Sílu lze luku dodat i velmi málo flexibilním (pokud si nechcete nechat medicínsky natáhnout ruce :-) ) způsobem a to je prodloužením nátahu. Můžete se tak zamyslet nad čistotou své střelecké techniky. Nad tím, jestli stojíte rovně, jestli natahujete luk dobře v ose a jestli byste se náhodou nedokázali složit do luku tak, abyste z něj vytáhli nějakou tu půl libru navíc. Dobrý trenér u mnoha střelců občas dokáže, že to možné je.

Střelec a jeho síla je základ

Luk

Luk má na dostřel samozřejmě vliv. Přiznám se, že jsem neviděl střed, který dostřelí dál. I když by se možná dala najít nějaká obskurní konstrukce u které by se to dalo snad prokázat, ale ta bude asi mít hodně jiných převažujících neduhů. Známá pravda je skrytá v ramenou. Lepší (a většinou dražší) ramena střílí lépe, dál a radostněji. Není to o moc. Ale rychlá a švihavá ramena těch pár metrů přece jen můžou udělat. Lék na nedostřelivost je tu tedy jasný. Používejte kvalitní vybavení.

Doporučuji dobře promyslet i délku luku. Zejména v případě menších střelců s krátkým nátahem, kteří krátko nosností typicky trpí, jsou delší luky nepoužitelné. Už dva palce délky udělají hodně. Základ je v tom, aby se reflexy ramenou luku dostatečně rozbalily a luk se nátahem dostal do záběrové křivky. Pokud se tohle nestane, střílíte z nedotaženého luku jehož výkonnost povážlivě klesá. Moje zkušenost je, že luk s délkou 70" je pro nátah 26" hraniční a pro kratší nátah vyloženě nevhodný. Čím kratší luk, tím lepší dostřel.

Vliv na funkci o kterém se moc nemluví má i tětiva. Konec konců tětiva střílí. Rychlá tětiva svým průběhem ovlivňuje obě složky šípu. Vertikální i horizontální. Pokud máte pochybnosti o výkonu luku a přitahování ramen, nebo změna předpětí nevede k výsledku, zkuste před nákupem nových ramen nejdříve vyměnit tětivu, za nějakou rychlou a málo průtažnou. Možná budete příjemně překvapeni.

Šípy

Šípy jsou ta pravá platforma kde lze dostřel dobře a efektivně ladit, protože všechno co jsme si řekli výše je většinou neměnné, nebo měnitelné obtížně. Základem dobrého dostřelu je vhodně navržený šíp, kterému musíte přizpůsobit sílu luku. Síla by měla být taková, aby z luku dobře létal lehoučký šíp, který má větší schopnost plachtění a tím i doletu. Říká se sice, že šíp by neměl být moc lehký, aby z luku nepůsobil jako výstřel na prázdno, ale pohledem do tabulek výrobců zjistíte, že v rozmezí nejběžnějších sil od 30 do 40 liber se minimální hmotnost šípu pohybuje kolem 150 grainů, což je hodnota na níž se sotva dostanete i kdybyste stříleli bez hrotu, takže odtud nebezpečí nehrozí.

Tabulka pro určení minimální hmotnosti šípu

Dalším oblíbeným mýtem, který i já sám častokrát opakoval, je vliv hrotu na soustřel šípů. Obecně je snaha používat střední hodnoty váhy hrotů doporučených ke konkrétní trubce výrobcem. Těžší šípy mají několik nezpochybnitelných výhod ve stabilitě a nereagují tak výrazně na chyby v technice a na nepřízeň prostředí (odtud soustřelový mýtus), takže se většina lukostřelců snaží volit spíš rozumně těžký šíp, než nějaké anorektické žížaly. Pokud ovšem nedostřelíte, je hrot šípu to nejjednodušší a nejvíce efektivní co můžete vyměnit. Vůbec bych se při tom nezabýval tabulkovými hodnotami, které jsou pro hroty pouze doporučené. Prostě bych vzal nejlehčí možný hrot a vyzkoušel co to udělá. 40, 50 grainů? Žádný problém. Konec konců, zprasený výstřel je zprasený výstřel a ani váha šípu vám ho nezachrání.

Hrot může řešit i věci, které v manuálu nenajdete. Setkal jsem se s například případem, kdy s devadesátkovým hrotem létal z luku šíp s viditelnou vertikální smyčkou. Úpravy tilleru, předpětí ani lůžka nepomohly. Holá trubka přitom horizontálně lícovala s osou hlavní grupy, takže tvrdostně bylo vše v pořádku. Vertikálně byla ale úplně mimo (metry! na 30m). Řešením problému bylo použití podstatně lehčích hrotů (v tomto případě o 40 grainů) s nimiž se výstřel téměř úplně vyčistil a bezbrčák začal létat, když už ne úplně do grupy, tak mnohem výrazněji k ní.

Lehké hroty mají však i své nevýhody. Rozhodně na ně musíte mít trochu lepší techniku výstřelu, protože jsou méně tolerantní k chybám. Není to sice žádná tragédie a při tréningu to možná ani nepoznáte, ale na závodě to může udělat své. Problém navíc nemusí být ve vás, ale v počasí. Lehký větřík šíp snáze rozhodí. Prakticky jde ale většinou o těžší větřík, který už rozhodí každý šíp, takže ani zde to není až taková komplikace. Osobně za horší pokládám přirozenou vlastnost, že šípy s lehčími hroty tvrdnou.

Kdo dostřelí ten (možná) vyhraje

Pokud máte dlouhý nátah a tvrdší šíp, máte kam změkčovat a nedostanete se asi moc do problémů. Pokud máte krátký nátah a i s normálními hroty se pohybujete někde u spinu 1000, pak se s lehoučkými hroty dostáváte ke zdi, protože vám u většiny trubek šípů už zbývá jedna, maximálně dvě řady. A ty nemusí vždycky sednout. Další a asi nejpodstatnější věc je, že lehký šíp nejde podle mých zkušeností dobře vyladit pro všechny vzdálenosti. Pokud ho buttonem vyladíte na dálku, bude se vám na blízko chovat jako měkký a naopak. A to i když bezbrčák létá stále více méně do grupy. Proto je jsou lehké hroty až poslední, byť dobře funkční řešení, které má ovšem daleko k univerzálnosti.

Ruku v ruce s hrotem jdou i trubky. Karbon je karbon (o ničem jiném se v rámci dostřelu ani nebavíme), ale není trubka jako trubka. I karbonové trubky se liší hmotností. Ty nejlehčí mají kolem pěti grainů na palec i o ždibec méně. Ty nejtěžší váží přes šest grainů. Na papíře to nevypadá tak výhrůžně, ale uvědomte si, že jde o jeden palec. Váhu celé trubky musíte násobit nátahem. Takže při nominálním nátahu 28" máte mezi těžkým a lehkým karbonovým šípem rozdíl 28 grainů! To je třetina váhy středně těžkého hrotu. I tady tedy platí nutnost použití kvalitního vybavení. Změna trubky může z dálky udělat vertikálně i několik desítek cm na terči.

Další věc, kterou je dobré si pohlídat je nátah. Z předchozího odstavce plyne, že pokud šíp zaříznete jen na délku, kterou nutně potřebujete, zlehčíte ho. Pokud přes něj navíc ještě míříte, posunete si tím mířidla blíže k oku a změníte balistickou křivku, takže dostřelíte trochu dál. I tady jsou meze. Šíp kratší než 25" dost dobře nefunguje. Respektive chová se divně. Nejen že ztrácí stabilitu ve vzduchu a hůř plachtí, ale ladí se na různé vzdálenosti úplně stejně blbě jako šípy s extrémně lehkými hroty. Touhle logikou mi vychází, že nejhorší kombinací jsou velmi krátké šípy s velmi lehkými hroty, ale to jsem radši nezkoušel :-) Efekt dostřelu v tomto případě záleží na tom o kolik zkracujete.

Pro úplnost můžeme ještě uvést, že drobnou roli hraje i váha křidélek, končíků a pinů. Končík na pinu jsem navážil přesně dvojnásobně těžký (cca 8 grainů) než ten samý končík zásuvný do trubky. I plastová brčka jsou znatelně těžší než moderní turbínová kormidla, ale tady už se pohybujeme v jednotkách grainů, což není tak výrazný vliv a na výstřelu to v podstatě nepoznáte. Trubku a hrot ano.

Jako ve všem v lukostřelbě platí i při dolaďování dostřelu, že to nechce přepálit jednu variantu na max, ale zohlednit všechny a každou zoptimalizovat přiměřeně. Základní myšlenkou je, že nějaké řešení VŽDY existuje. V součtu většinou dají všechny možnosti použitelné řešení i v případech, kdy už zoufalstvím házíte luk do žita. Chce to jen se trochu zamyslet a zaexperimentovat. Konec konců z luku střílí i malí a slabí a taky dostřelí.

ML.