Druhý díl miniseriálu o lukostřeleckém vybavení indiánů Severní Ameriky (konkrétně kmenů plání) se věnuje šípům ...

Následující text byl převzatý z webu Indiani.cz od autora (a současně správce webu) Lukáše Navrátila. Lukáš je, co se indiánů Severní Ameriky, odborník na slovo vzatý. Věnuje tomuto tématu mnoho, mnoho let ... takže o nich ví snad všechno, co se dalo nastudovat. Navíc se věnuje i výrobě replik dobových věcí. Ale věřte mi, že replik dokonalých - za použití správných technik i materiálů. Pokud se podíváte na jeho web, uvidíte tam jeho výrobky u kterých se vám nebude chtít ani věřit, že to nejsou exponáty některého ze světových muzeí. No a protože mám navíc to štěstí, že Lukáš je můj kamarád, dostal jsem jeho svolení publikovat jeho zajímavý článek i na našem webu Bowhunter.cz :-)

Článek se věnuje především kmenům označovaným jako "indiáni z pláni" (tak trochu ignoruje jiné kmeny), ale i tak bude určitě pro zdejší čtenáře zajímavý. Předcházející text, věnující se lukům, najdete zde ....

Obecně lze říci, že šípy indiánů plání byly kratší a méně precizně zpracované, než šípy lesních indiánů z východu, nebo naopak indiánů ze západního pobřeží.

Jejich délka byla plně přizpůsobena krátkým, jezdeckým lukům. Jelikož indiáni plání lovili a válčili na mnohem menší vzdálenosti, než například indiáni lesů, kteří lovili a bojovali pěšky, nebyly na jejich šípy kladeny takové požadavky na přesnost.

Naprostá většina pláňových šípů byla vyrobena z výhonků svídy krvavé nebo svídy výběžkaté, méně častěji pak růže jehličkové, růže viržinské nebo střemchy viržinské. Zejména výhonky svídy poskytují kvalitní, velmi tvrdý a pevný materiál pro výrobu šípů, který se dobře rovná a výborně drží tvar.

Sada šípů. Černonožci	Sada šajenských šípů

Šaft (dřík) šípu

Šaft měřil cca 55-65 cm na délku, dalších cca 4-12cm měřil hrot, takže celková délka pláňového šípu dosahovala cca 60-77cm. V průměru měřily šafty cca 8mm. Většina šaftů byla bikonických, tedy zužovala se k oběma koncům.

Typickým atributem pláňových šípů je rozšiřující se končík se zářezem pro tětivu. Ten slouží ke snadnějšímu úchopu šípu. Končík má většinou větší průměr než je průměr šípu a současně se před ním dřík zužuje.

Téměř všechny šípy mají po své délce jednu, dvě nebo tři mělké drážky. Ty mohou být někdy klikaté, jindy rovné, nebo mohou tvořit vlnovky. Význam drážek je čistě praktický, šíp s drážkami po vyrovnání lépe drží rovný tvar.

Drážka na originálním šípu z plání

Dřevo na šípy se řezalo vždy v zimě, protože v něm není míza. Šaft má tak lepší vlastnosti. V zimě, kdy není na keřích či stromech listí, se také lépe vybírají vhodné pruty. Pruty se řezaly silnější, než jaký byl finální průměr, někdy i silné jako palec. Indiáni se snažili vybírat co nejrovnější pruty, protože si pak ušetřili práci s rovnáním.

Nařezané výhonky se svázaly do svazků a nechaly se po nějakou dobu vyschnout. Pak se zbavily kůry a kalibrovaly se. Ke kalibrování používali indiáni kusy kostí nebo parohů s dírou požadovaného průměru. Šaft se postupně seřezával nožem tak, aby prošel celý dírou kalibru, kromě konce, kde se nechal přebytečný materiál na výrobu rozšířeného končíku.

Poté se šafty opět svázaly do svazků a nechaly se dále doschnout. Někdy je indiáni mohli zavěsit do týpí, vysoko nad ohniště, aby lépe proschly v teplém kouři.

Když byly šafty dostatečně suché, přikročilo se k hrubému vyhlazení povrchu. Na to se nejlépe hodil kus pískovce nebo třeba i skleněný střep. V této fázi se také vybrousily konusy na obě strany dříku (směrem k hrotu a ke končíku) a také se dokončil tvar končíku, včetně zářezu na tětivu.

Další prací bylo drážkování dříku. Drážkování pomáhá rovnání dříku a zachování rovného tvaru. Drážkování indiáni prováděli pomocí čepele nože vybroušené do speciálního tvaru.

Následoválo rovnání. Křivá místa se nahřívala nad ohněm. Když se dřevo dostatečně prohřeje, tak změkne a je možné jej rovnat. Rovnaná místa se potírala tukem, aby se dřevo nespálilo. Když dřevo vychladne, ponechá si vyrovnaný tvar. Takto lze postupně vyrovnat celý šaft. Rovnání se mohlo několikrát zopakovat, aby se zajistilo, že si šíp ponechá rovný tvar.

Následovalo finální vyhlazení a případné nabarvení.

Některé šafty mohly být barvené, nejčastěji v oblasti opeření. Často se dělaly sady šípů po deseti kusech, které měly shodné barvení. To sloužilo jako označení výrobní série šípů, nebo jako identifikační znak majitele. Podle barevných značek na šípech se pak po lovu či boji dalo rozeznat, kdo zastřelil to či ono zvíře nebo nepřítele. Barvení dříků se provádělo pomocí hlinek rozmíchaných v klihu, později pomocí komerčních barviv získaných od bělochů.

Jako poslední krok se mohl dřík potřít tukem, aby byl odolnější proti vzdušné vlhkosti.

Hrot

Následovalo připevnění hrotu. V předkontaktní době používali indiáni hroty vyštípané z pazourku nebo z obsidiánu.

V 19.století již byly běžně dostupné komerční hroty vyráběné bělochy. Naprostá většina hrotů na indiánských originálech z 19.století má ocelové hroty profesionálně vykované bělochy za účelem obchodu s indiány.

Použití ocelových hrotů vyrobených samotnými indiány je zcela marginální. Většinou se jedná o hroty vypilované pilníkem z nějakého kusu plechu, většinou nevalné kvality a symetrie.

Komerční bělošské hroty se lišily co do délky a tvaru. Délka mohla kolísat od cca 4 do 12 cm. Šířka hrotů se pohybovala od cca 10 do 15mm. Každý hrot měl nějaký řáp většinou ne delší než 1cm. Některé řápy mohly obsahovat zářezy, aby lépe držely v dříku. Síla materiálu se pohybovala kolem 1-2mm. Hroty se na krajích zužovaly do břitu.

Indiáni hroty připevnovali k dříkům pomocí zvířecí šlachy. Nejprve vyřezali do šaftu zářez na sílu hrotu. Hrot pak do šaftu zasadili a konec v délca cca 3-5cm pevně omotali šlachou s klihem. Šlacha byla většinou velmi plochá, aby nevytvářela na šípu zbytečnou vrstvu. Stažení šlachy muselo být velmi pevné, aby se hrot neuvolnil.

Profesionální komerční hrot vykovaný bělochy pro obchod s indiány	Profesionální komerční hrot vykovaný bělochy pro obchod s indiány
Indiány vyrobený a vybroušený hrot z plechu	Uchycení hrotu pomocí šlachy

Opeření

Na opeření se používla pera všemožných dravců, včetně orla skalního, ale s výjimkou sovích per, která jsou příliš měkká. Oblíbený byl také divoký krocan nebo tetřívek prériový. Opeření pláňových šípů bylo velmi dlouhé, mnohem delší, než například u lesních indiánů. Délka mohla kolísat od cca 12 do 20cm.

Každý šíp obsahoval vždy 3 letky. Každá letka se vyrobila rozštípnutím brku a jeho seřezáním či zbroušením na minimální tloušťku. Letky se připevňovaly k dříku přilepením klihem a vepředu a vzadu i pomocí šlach omotaných přes část brku, ze které se odstranil prapor. Letky musely být rozmístěny na šípu rovnoměrně.

Šlachy které držely letky musely být omotány velmi pevně a musely být velmi ploché. Jedna letka stála vždy kolmo k zářezu na tětivu a další dvě pak v odpovídajících třetinách. U hotových letek se pak zastřihnul prapor, většinou opeření nebylo vyšší než cca 1,5cm. U některých šípů se prapor letek snižoval směrem k hrotu.

Opeření na originálních dobových šípech

Výroba a cena

Šípy vyráběli vždy specializovaní výrobci. Každý kmen měl několik takových specialistů. Ostatní válečníci a lovci mohli sadu šípů získat výměnným obchodem. Ceny byly u různých kmenů rozdílné, nicméně běžně mohla mít sada deseti šípů hodnotu dobrého koně.

Lukáš Navrátil
(Indiani.cz)