Historie bowhuntingu je neoddělitelně spojena s mnoha jmény. S mnoha osobnostmi, bez kterých by se svět lovu lukem vyvíjel asi docela jinak. A bezesporu jednou z nejdůležitějších postav je Ishi...

Jak již bylo řečeno v úvodu, na vývoj moderního bowhuntingu mělo vliv mnoho lidí. Mnoho osobností, které se v průběhu let staly legendami, ovlivnilo lov lukem, jak ho známe dnes.

Bez nich by to asi bylo jinak. Možná by bowhunting nedosáhl takové popularity, možná by se vydal trochu jiným směrem. Ale nějaký by asi byl.

Existuje ale jedna postava, která v moderní historii bowhuntingu sehrála pravděpodobně jednu z klíčových rolí. Člověk, bez kterého by moderní lov lukem, jak jej známe dnes, možná vůbec neexistoval.

Ten člověk se jmenoval .. Ishi

... níže uvedený text je z knihy "Siouxové bojují dál" od pana Miloslava Stingla. Četl jsem ji poprvé v roce 1976, hned po jejím vydání. A pak ještě mnohokrát. A dnes, v roce 2016 zjišťuji, že ten příběh prostě nedokážu popsat lépe, než tehdy pan Stingl. Takže mu na chvíli dávám "slovo" :

... po porážce posledního vzdorujícího kmene, Geronimových Apačů, definitivně skončily indiánské války v Severní Americe. Nevyhnutelnému osudu zajetí v rezervacích se bránily už jen nepatrné skupinky, nakonec pouze jednotliví bojovníci – věčně štvaní psanci ve vlastní zemi. Jejich konečným útočištěm se staly divoké hory a pouště na západě, v Kalifornii a Oregonu. Tam kdesi stopy zcela zmizely. Byl konec.

Noví bělošští obyvatelé začali v prudkém tempu budovat na podloží indiánské civilizace svět docela jiný. Nastoupily další generace, aby novou Ameriku proměnily v bohatou a moderní zemi.

A tu náhle, čtvrt století poté, kdy složil zbraně i legendární Geronimo, se uprostřed nového, vzrušeně kypícího života, objevil tvor doslova z jiného světa. Člověk z dávnověku .. ISHI

Stalo se tak roku 1911 v malém kalifornském městečku Oroville, asi 200km od San Francisca. Psi místního uzenáře začali v noci zuřivě štěkat. Vylekaný uzenář seskočil z lůžka a běžel ven. Před výlohou svého obchodu spatřil podivnou postavu. Zloděj !

Zvláštní ale bylo, že se nedal na útěk, a dokonce se ani nebránil, když se na něj obořil. Naopak, stál tu polonahý, v prosté kožené košili a v nějakých rozedraných cárech a třásl se zimou. Uzenář zavřel zuboženého muže do sklepa a běžel k šerifovi. Za dvě hodiny seděl neznámý noční návštěvník ve vězení.

Vystrašený Ishi na dobovém snímku z policejní stanice, krátce po svém objevení

Místní šerif s ním však nedokázal sepsat ani nejstručnější protokol. Vězeň, muž asi padesátiletý, buď předstíral, že nedovede, anebo vskutku neuměl ani slovo anglicky. V jeho tváři se zračí pouze nechápavý údiv. Ten člověk je snad pomatený! V křesťanské mravnosti vychovaní žalářníci tedy podivného vězně alespoň obléknou do lepších šatů a zatím ho nechají v cele.

Novodobý Tarzan. Člověk-zvíře.. atd. Pro tisk se tajemný případ rychle stane senzací. A jeden z článků v novinách si přečte i profesor Alfred L. Kroeber. Celý svůj život zasvětil studiu kalifornských indiánů, nejmenších a nejjednodušších kmenů Sverení Ameriky. Ten němý tvor by snad mohl být příslušníkem nějaké primitivní, dosud nevymřelé indiánské skupiny, která nějakým zázrakem unikla rezervaci.

Kroeber do města posílá svého asistenta dr. Watermana. Ten si s sebou bere slovníky všech doposud živých indiánských jazyků Kalifornie. Šerif otevřel dveře cely, divoch seděl na dřevěné posteli a se zájmem naslouchal, jak mu Waterman předříkává přesně naučená slovíčka různých jazyků. Bylo vidět, že se snaží, ale nic z toho co Waterman pronesl, mu nic neříkalo. Waterman už začínal být zoufalý .. postupně vyčerpal všechny dosud živé kalifornské jazkyky, ale neznámý nezareagoval.

A tu si Waterman vzpomněl, že v této oblasti kdysi žily dnes už vymřelé kmeny skupiny Yana. Neznámý seděl na dřevěné lavici a Waterman věděl, že ve všech yanajských jazycích se dřevo nazývalo "Siwini".

Zřetelně a nahlas vyslovil: " SIWINI" a uhodil do dřevěné pelesti ...

A v tu chvíli poprvé promluvil i divoch. S nadšením začal jásavě vykřikovat na celé kolo ... Siwini, Siwini ... Waterman nevěřil svým uším. Dotyčný mluví půl století mrtvým jazykem kmene indiánů Yahi. Kmene, který byl podle všeho vybit, když jeho členové žili ještě na úrovni doby kamenné.

Záhada brzy dostává přesnější obrysy. Yahiové, kmen, k němuž indián náležel, sídlil v Kalifornii v odlehlé oblasti při Jelení řece. Odděleni od "bílého světa", i od ostatních indiánů si Yahiové, stejně jako celá skupina Yana, zachovali nejen úplnou nezávislost, ale také svůj způsob života, a to až do šedesátých let 19.století.

Pravidelný, pokojný rytmus lidí z doby kamenné byl však přerušen v okamžiku, kdy běloši nalezli v Kalifornii v roce 1849 zlato. A zlatá horečka se jako smršť přehnala údolím Jelení řeky a přinesla zkázu. Do kraje indiánů přivedla bílé zlatokopy. Yahiové se sice postavili na odpor, ale jejich šípy s kamenným ostřím nemohly soupeřit s opakovačkami a kolty zlatokopů. V několika měsících zbyly z kmene Yahi trosky. O čtvrt století později, v roce 1872, zůstalo z celého kmene naživu už jen asi deset posledních Indiánů.

Odešli hledat úkryt v horách a mezi těmi, kdo přežili, byl i tehdy asi desetiletý chlapec. Kočoval s posledními členy svého kmene, pomalu dospíval a stal se z něj muž. Ženu si však nenalezl, protože mezi členy kmene nebyla žádná mladá Yahijka.

V roce 1908 (to už se skrývali déle než 30 let) potkala skupina dožívajících Yahiů naposled bílé lidi. Americké zeměměřiče, kteří v pustých horách zpřesňovali mapy USA. Ve chvíli setkání už žili pouze 4 poslední Yahiové. Náš "chlapec", jeho stará matka, sestra a jeden stařec.

Jakmile bojácní indiáni vidí bělochy, o nichž věděli, že přináší pouze neštěstí, utekli, Rozprchli se různými směry, aby se už nikdy nesetkali. V táboře zůstala pouze napůl ochrnutá matka, která zemřela na následky toho strašlivého leknutí. Marně čekal opuštěný indián na své poslední příbuzné, nikdo už se do tábora nikdy nevrátil. A tak zůstal v tom široširém světě sám, jako poslední z kmene Yahiů a vůbec netušil, že je posledním svobodným indiánem ve Spojených státech.

Následující 4 roky žije tak, jak ho naučili předkové po celá dlouhá léta. Vytrvalý, skromný, opatřoval si živobytí z nejprostších darů přírody, tiše nesl bolest, zimu, žár, smutek i osamělost. Překonal všechny strázně a překážky. Jen s jedinou se nedokázal vyrovnat natrvalo. Nedokázal žít bez lidí až do smrti. Stýskalo se mu po nich. Vždyť dlouhá léta neviděl tvora, jako byl sám!

Proto jednoho dne, čtyřicet let poté, co poprvé utekl v hrůze před kalifornskými zlatokopy, se rozhodl s zoufalému činu. Opustil svou říši ticha, to bolestné království samoty, a vydal se na cestu ...

A tak ho našli před malým uzenářským krámkem v městě Oroville, zuboženého a "němého" ...

Profesor Kroeber se od indiána dozvěděl, že vlastně nikdy neměl ani jméno. Bylo to zdrcující poznání. Jako by onen indián nikdy ani neexistoval. Vždyť i ten nejposlednější ubožák na světě má alespoň jedno jediné vlastnictví – své jméno. Jen na posledního svobodného indiána Severní Ameriky nikdy nikdo nezavolal!

A tak, po dlouhém uvažování, začal profesor Kroeber svého nového přítele oslovovat jménem – Ishi, což v yahijštině znamená "člověk". A tak se, na sklonku svého života, stal poslední příslušník kmene Yahi znovu člověkem.

Ishi (vpravo) na snímku společně s prof. Kroeberem (uprostřed)

Zde bych knihu pana Stingla opustil ... s následující poznámkou: pokud se o Ishiho příběh budete zajímat detailněji, pravděpodobně dnes, se vší pomocí Internetu, najdete informace, které se budou od výše uvedeného textu v maličkostech lišit. Zdůrazňuji, že opravdu v detailech, které pro příběh samotný nepovažuji za důležité. Proto jsem se rozhodl ponechat původní text z knihy pana Stingla beze změny ... 

Zpět k Ishimu - možná si říkáte, fajn, příběh je to pěkný a dojemný, ale co má vlastně dělat s bowhuntingem ?

Hodně .. ještě chvíli vydržte a uvidíte ... :-)

Ishi se stal neocenitelným zdrojem informací pro národopisce z Kalifornské univerzity v Berkeley. Popisoval jim detailně život svých lidí, ukazoval výrobu věcí denní potřeby, vyprávěl v jaké zlé a dobré duchy lidé jeho kmene věřili, jak je uctívali. Prostě Ishiho svědectví poskytlo nesmírně cenný obraz původní civilizace.

Ishi s příbytkem indiánů kmene Yahi

Zatímco moderní lidé jeho prostřednictvím poznávají tajemství "minulé doby", Ishiho čeká mnohem těžší úkol. Musí se vyrovnat s naprosto cizím světem, ve kterém se tak náhle ocitl. Z doby kamenné jediným skokem do moderního světa. Už jenom vlak, který ho vezl do San Francisca, ho musel strašlivě děsit. Po celém životě stráveném v samotě a divočině, najednou uprostřed velkoměsta. Všechna auta, tramvaje ... tolik lidí. I takové běžné drobnosti, jako zápalky, boty nebo deštník ho přiváděly v nesmírný údiv.

Ishi se ale přizpůsobuje rychle. Naučí se počítat, dokáže se podepsat. Což se mu hodí, protože po nějaké době získává zaměstnání a to přímo v muzeu antropologie, kde byl vlastně sám tím nejzajímavějším "exponátem". Tisícům návštěvníků ochotně předvádí své dovednosti – např. ve výrobě šípů, nástrojů, rozdělávání ohně apod.

Člověk "dvou světů" - ve své moderní podobě

Jenže, jeho dosud pevné zdraví se začíná postupně zhoršovat. Jeho organismus není odolný proti nemocem světa "bílého muže".

V té době se o jeho podlomené zdraví začíná starat lékař, profesor Saxton T. Pope a velmi brzy se z obou stávají dobří přátelé. Pope, který se narodil v rodině armádního chirurga a své dětství prožil ve vojenských táborech a malých městech na okraji divočiny, má o vše, co souvisí s životem v divoké přírodě, zájem už odmalička. 

A Ishi svého nového přítele učí vše co zná. Společně tráví mnoho času. Pope se učí základy jazyka Yahi, příběhy a zvyky jeho kmene. A pochopitelně, Ishi ho také učí vyrábět tradiční luky a na častých společných loveckých výpravách ho zasvěcuje do tajemství lovu lukem. Pope sice lukostřelbu trochu zná z dětství, ale lov lukem je pro něj novinkou. Nicméně pod vedením svého nového přítele a učitele se z něj brzy stává schopný a hlavně zapálený bowhunter.

Po dlouhé době tak "bledá tvář" znovu objevuje tento tradiční, avšak moderní civilizací zcela zapomenutý způsob lovu.

Po 3 letech strávených v civilizaci se Ishi společně se svými přáteli vydává zpět do divočiny. Znovu navštívit místa kde žil, kde býval jeho domov. Ale už zde nechce zůstat. Mezi svými bílými přáteli je šťastný a navíc tato země je plná duchů ztracené doby.

Ishi poprvé na koni. Na fotce pravděpodobně společně se S.Popem - pak je to jediná společná fotografie, kterou jsem našel.

Pope na chvíle strávené na lovu společně s Ishim vzpomíná se slovy: "Být na lovu v jeho společnosti byl úžasný zážitek. S lukem v ruce se okamžitě změnil .. stal se neviditelným jako vzduch, neslyšným jako padající sníh. Čas pro něj nic neznamenal ... čekal, dokud neulovil svoji kořist. Miloval svůj luk jako žádnou jinou věc, kterou kdy vlastnil. Luk byl jeho společníkem po celý život a vzal si ho s sebou na poslední cestu".

Ishiho příběh končí 25.března 1916, kdy umírá na tuberkulózu. Je zpopelněn spolu se svým skromným majetkem – kromě jiného také se svým milovaným lukem a šípy. Jeho popel uložili podle tradice do hliněné nádoby s nápisem, kterou navíc opatřili nápisem - "Ishi, poslední Yana, 1916". 

Ishi je mrtvý, ale jeho odkaz žije dál ... Jeho přítel Pope dodává : ".. odešel a už znovu loví spolu se svými lidmi. Odešel, ale zanechal nám dědictví – luk. Ishi neměl slova pro loučení – vždy mi říkal ... "Já jdu, a ty zůstáváš" "

Dědictví bylo předáno - ze Saxtona Popeho je nadšený bowhunter a pochopitelně dál loví – lukem a šípy. Sám se postupně stává legendou, inspiruje další lovce a předává jim znalosti, které získal od svého indiánského přítele.

Na základě zvláštního povolení, spolu se svým přítelem, dnes už také legendární postavou, Arthurem Youngem, loví lukem vlastní výroby medvědy v Yellowstonském národním Parku. Píše také knihu "Hunting with the Bow and Arrow", která se vydává dodnes.

A "bowhunterská infekce" se šíří dál ...

... v roce 1926 se film Arta Younga o jeho lovecké výpravě na Aljašku promítá v kině v Detroitu. A v hledišti tehdy sedí mladý muž, jménem Fred Bear. Ten je naprosto nadšený. Právě našel smysl a náplň svého života. Začíná vyrábět vlastní dřevěné luky, později zakládá slavnou firmu Bear Archery, sám loví lukem po celém světě a svými příběhy přivádí k bowhuntingu postupně další tisíce a miliony lidí ...

a další věci navazují a ... další .. až někde na úplném konci vznikl i tento web :-)

Věci už jsou prostě v pohybu ...

Ale většina z toho by se pravděpodobně nikdy nestala,
kdyby před více jak 100 lety nevyšel z divočiny ..

... člověk ...

ISHI

Pár zajímavostí navíc ...

Původně měl článek o Ishim na tomto místě skončit. Jenže během sbírání informací jsem narazil na některé zajímavosti, o které by bylo škoda se nepodělit. Většina pochází z již zmíněné knihy "Hunting with Bow and Arrow" a pochopitelně se týká luků a lovu lukem. Jsou to takové "střípky" naskládané tak trochu "bez ladu a skladu". Pokud má někdo vážnější zájem, pak vřele doporučuji originál knihu.

Slovo pro luk bylo v Yahijštině "man-nee". Ishiho "man-nee", který Pope popisuje, byl poměrně krátký - asi 44", vyrobený ze dřeva horského jalovce a zpevněného jelenní šlachou, přilepenou k luku lepidlem vyrobeným z lososí kůže. Ramena, rozšířená ve střední části s eliptickým průřezem, na koncích slabě reflexního tvaru. 

Vzdálenost tětivy od luku (brace height) byla cca 5" a síla luku byla asi 45 liber (luk dokázal dostřelit na vzdálenost cca 200 metrů). Nebyl to nejsilnější luk a sám Ishi si prý občas vyrobil i silnější, ale pro lovecké účely byl zcela dostačující. 

Jeden z Ishiho dochovaných luků

Mimo lov samotný nenechával Ishi nikdy svůj luk napnutý a také ho nikdy nestavěl "na špičku". "Luk by se unavil", říkal. Když nebyl používán, tětiva se měla sundat a luk položit. Nikdo ho nesměl překročit, neměly by se ho dotknout ženy ani děti, protože to vše přinášelo smůlu při dalším lovu. Pokud by se tak snad stalo, bylo nutné luk "očistit" - vydrhnout pískem a umýt vodou.

Šíp se nazýval "sa wa" a v Ishiho podání to bylo malé mistrovské dílo, hlavně když vezmeme v úvahu nástroje, které používal. Preferoval dřevo z keře "Witch hazel" (druh lísky). Větší množství nařezaných rovných větví, zbavených kůry svázal dohromady a nechal vyschnout. Po několika týdnech, nebo i měsísích, vybral ty nejlepší, rovnal je a pak je obrušoval pomocí pískovcových kamenů až do konečného průměru cca 5/16" (cca 8mm).  Následně je zkrátil na délku zhruba 26".

To ale nebyl zdaleka konec. Do čela tlustší strany pomocí ostré rybí kosti vyvrtal asi 3,5 cm hluboký otvor, který sloužil ke spojení s přední částí šípu. Ta byla vyrobena z tvrdšího dřeva (většinou horský mahagon), měla stejný průměr jako hlavní tělo, zužovala se směrem k přední části a byla dlouhá asi 6". Na její tlustší straně vyrobil dlouhý, úzký hrot-čep, který pak vsadil do hlavního těla šípu a zalepil lepidlem nebo pryskyřicí. Spoj pak zpevnil omotávkou ze šlachy a zalepil. Celý dvoudílný šíp tak byl dlouhý kolem 32".

Ishiho šípy, dnes k vidění v muzeu amerických indiánů.

Ishi si své šípy vždy zdobil. Původně pomocí přírodních barviv, ale později už rád používal moderní barvy, protože rychleji zasychaly. Většinou používal střídající se kruhy zelené a černé barvy, nebo malé tečky a klikaté čáry. Barvil většinou konec šípu, místo kde později lepil křidélka. Ta bývala dlouhá většinou kolem 4", i když některé šípy pro ceremoniální a slavnostní účely měly křidélka i 8" dlouhá.

Hroty byly buď tupé (pouhý konec dřevěného šaftu, zpevněného šlachou) - ty byly určené pro lov malé zvěře nebo pro trénink. Zatímco pro větší zvěř byly lovecké hroty vyrobené z obsidiánu či pazourku. Obsidiánu dával vždy přednost. Podle Ishiho měl mít člověk pro správné a uspěšné štípání obsidiánu obličej pomazaný blátem a sedět na slunném a horkém místě. Zaschlé bláto mělo, kromě rituálního významu "štěstí při práci", asi také jiný užitečný úkol - bránilo obličej proti ostrým malým úlomkům, které při štípání odletovaly.

Obvyklá délka těchto loveckých hrotů byla asi 2" (5cm), šířka 5/8" (cca 1,5cm). Pro válečné účely se používaly větší hroty a naopak, pro lov medvědů menší. Výroba hrotů byla pochopitelně velmi pracná a při špatném výstřelu se hroty mohly lehce poškodit. To vše vedlo k tomu, že Ishi bral výstřel s takovým šípem velmi vážně. Po svém příchodu do civilizace začal dávat Ishi přednost hrotům ze železa. Nebylo sice tak ostré jako obsidián, ale mnohem více vydrželo.

Zvláštností byl způsob, jakým Ishi držel luk a tětivu a jak zakládal šíp. Z obrázku je zřejmé, že šíp zakládá na opačné straně, než je dnes zvykem. Tětivu natahoval pomocí zaháknutého palce pravé ruky. Ukazováčkem přidržoval šíp a prostředníček se zaklesl za palec a pomáhal v nátahu.

Ishiho způsob zakládání šípu a natahování tětivy

Tento způsob nátahu, značně podobný stylu, označovanému jako "mongolský", je pro americké indiány velmi netypický. Příslušníci kmene Yana jsou vlastně jediným známým kmenem, který používal podobnou techniku.

Ishi preferoval střelbu vkleče, nebo z podřepu, což bylo pro lovecké účely výhodné. Většinou střílel na vzdálenosti od 10 do 45 metrů. Na větší vzdálenosti už nestřílel a snažil se ke zvěři více přiblížit.

Pokud minul, byl Ishi stejný, jako většina lukostřelců - vždy měl připravenou dobrou výmluvu. Buď foukal silný vítr, nebo šíp je křivý, případně na něj ten den seslal smůlu nějaký nepřející duch :-)

Ohledně přesnosti střelby u indiánů se traduje mnoho neověřených (a přehnaných) pověstí a legend. Saxton Pope měl unikátní možnost ověřit si, jaká je skutečnost. Mohl sledovat člověka, který s lukem střílel od dětství a celý svůj život s ním lovil. Zpočátku ho Ishi učil svůj netypický způsob střelby. Jenže po nějaké době Pope přešel na "starý dobrý anglický způsob" a pro svoji potřebu ho shledal mnohem vhodnějším a přesnějším. Ishi se jeho dlouhému luku vždy smál se slovy "Příliš mnoho man-nee" a také kritizoval i nezdobené šípy.

Po několika měsících tréninku střelby byli Pope a jeho známý J. Cooke, pokud o šlo cvičnou střelbu do terčů, schopní střílet stejně přesně jako Ishi. Když jednou opakovaně Pope s Cookem při střelbě na terč vyhráli, rozhodl se Ishi k radikálnímu kroku - vzal všechny svoje šípy a sedřel z nich stávající barevné zdobení. Namísto toho měl druhý den šípy pomalované novým způsobem - modrými a žlutými kruhy. Dozajista tak učinil ve snaze přivolat zpátky ztracené štěstí :-)

Pokud ale šlo o střelbu na živý cíl, indián je vždy předčil. Malou kořist o velikosti křepelky byl Ishi schopen opakovaně a přesně zasahovat na vzdálenost 20 yardů. Pope píše, že ho viděl přesně zasáhnout veverku na 40 yardů, když chvíli předtím na tutéž vzdálenost minul cvičný terč o velikosti 1 metru. Sám Ishi to vysvětloval tak, že cvičný terč je příliš velký a všechny ty barevné kruhy ho jenom rozptylují.

Podle Popeho vzpomínek byl Ishi nepřekonatelý ve schopnosti napodovat zvuky zvěře, čehož využival k vábení a lovu. Nejenže uměl dokonale napodobit zvuky různých zvířat v různých situacích, uměl také naslouchat a byl schopen porozumět "řeči zvířat". Jednou na lovu se prý zastavil se slovy: "veverka .. nadává ... a takto nadává jenom lišce". Pope se mu smál, že si vymýšlí. Schovali se a čekali .. a skutečně za pár minut kolem proběhla liška. Ishi tvrdil, že veverka má různé zvuky pro různá nebezpečí - ať je to jestřáb, liška, kočka nebo člověk. A jen podle sluchu dokázal vždy správně určit, co rozčílilo jeho "malého veverčího bratra".

Ishi dokázal ucítit zvěř - jelena, lišku nebo pumu .. mnohdy ještě dříve, než oni ucítili jeho. Ostatně při "práci s větrem" byl vždy velmi pečlivý. Nikdy nelovil po větru, ale přizpůsoboval svoji strategii okolním podmínkám. Stačil také jediný výkřik sojky, aby se zastavil a řekl "už se o nás ví". Podle něj jen běloch by pokračoval dál v daném směru ... a pochopitelně zbytečně.

Při lovu se snažil být maximálně obezřetný. Každý krok zvážil dvakrát. Neustále se rozhlížel po zvěři. Očekával ji vždy a všude. Snažil se být maximálně nenápadný. Bylo téměř "zločinem" během lovu promluvit. Při východu a západu slunce se vždy snažil být mezi Sluncem a zvěří. Pokud se lovu účastnilo více lovců, Ishi dal vždy přednost "číhání ze zálohy" - z úkrytu podél trasy, kde očekával pohyb zvěře. Ostatně tento způsob lovu byl jemu i jeho lidem nejbližší.

Přestože spolu s Ishim byli na několika společných loveckých výpravách, Pope na žádné z nich nedokázal ulovit jelena. Mnohokrát na něj narazili, mnohokrát na něj svým lukem vystřelil, ale bez úspěchu. Věděl, že Ishi musí doslova trpět přítomností nezkušeného a netrpělivého začátečníka, ale nikdy to nedal najevo. Svého prvního jelena, ulovil Saxton Pope lukem až o pár let později. To už se ale nemohl svému učiteli pochlubit. V té době už Ishi "byl se svými lidmi a lovili ve věčných lovištích". Pope jen věděl, jak moc vděčný je za všechny zkušenosti a znalosti, které mu starý indán předal ...

Na úplný závěr snad ještě odkazy na několik videí, které se k Ishimu a jeho příběhu váží:

Na videu z roku 1973 vzpomíná pan Ad Kessler na objevení Ishiho v městečku Oroville

Příběh Ishiho inspiroval také Hollywood – zde je celý film Ishi: The Last of His Tribe z roku 1992

A poslední - dokumentátní film: Ishi, The Last Yahi
(bohužel se mi nepodařilo video "vložit", takže bude muset stačit pouze odkaz .. 

http://www.snagfilms.com/films/title/ishi_the_last_yahi

H.