Firmu NAP (New Archery Products) zná asi většina bowhunterů, protože její výrobky patří už mnoho let k tomu nejlepšímu, co si můžeme koupit. Ale jednu zajímavou skutečnost, která se jí týká, asi většina z nich vůbec netuší ...

Otevírací lovecké hroty Spitfire Edge, Maxx a Killzone, pevné lovecké hroty Thunderhead, zakládky šípů – ať již „dropaway" modely Apache nebo pevné QuickTune, křidélka NAP QuickSpin a další příslušenství už mnoho let patří ke špičce, co se lukostřeleckého a loveckého vybavení týká.

Zakládky šípů, lovecké hroty, křidélka včetně pohotové teplem smrštitelné varianty - ukázka ze široké nabídky firmy NAP

Na první pohled další z řady úspěšných amerických firem – výrobců vybavení pro bowhunting. Jenže, právě tato firma se v jednom aspektu od ostatních liší. Aspektu, který pro nás může být docela zajímavý.

Zakladatel firmy, pan Andy Simo, je totiž Čechoslovák. Nebo tedy přesněji – je československého původu. Já jsem na tuto skutečnost narazil víceméně náhodou a hodně mě to překvapilo. Je to hodně zajímavý příběh a věřím, že jeho životní cesta bude zajímat i vás.

Poznámka: použité informace pochází výhradně ze stránek firmy NAP – nepodařilo se mi dohledat další informace, které by byly potřebné např. pro přesnou lokaci místa narození pana Sima, ale myslím, že to vlastně není tak důležité. Zájemci o originální text ho najdou zde ...  A těm, kteří se s Angličtinou až tak moc nepřátelí, snad přijde vhod tento překlad 

Pan Andy Simo se narodil v roce 1938 v malé vesnici v Československu. Bylo to jen pár měsíců předtím, než Německo napadlo Polsko, a tak se nadcházející válka už doslova „rýsovala na obzoru" . Jak sám vzpomíná ... 

„..naše malá vesnice, čítající asi 400 obyvatel, byla v širokém údolí, obklopeném vysokými kopci a uprostřed vesnice protékala řeka. Bydleli jsme v malém domě, který měl pouze dva pokoje. Ale co si pamatuji, byli jsme spokojení a šťastní. Lidé ve vesnici byli přátelští, pracovali společně na polích, společně se bavili a zpívali. Všichni jsme byli soběstační. Pamatuji si, že jsme pěstovali len, vyráběli si vlastní látku a zní pak šili vlastní oblečení. Do obchodu jsme chodili opravdu výjimečně.

Už jako malý jsem se potuloval po okolí s prakem a občas také s luky, které jsem si vyráběl z vrbových větví.

S Německou invazí do Polska v roce 1939 se ale věci začaly měnit a to dokonce i v našem malém, odlehlém údolí. Když mi byly 4 roky, viděl jsem německé tanky a vojáky, jak projíždí naším údolím a přímo naší vesnicí. Nám dětem se to tehdy docela líbilo. Bylo to zpestření jinak poklidného a trochu nudného života ve vesnici. Ale současně jsme cítili znepokojení dospělých – válka dosáhla i na nás.

Vše navíc komplikovala skutečnost, že ještě předtím, než jsem se narodil, můj otec odjel do USA. Plán byl takový, že matka a já za ním přijedeme co nejdříve. Jenže začátek války vše změnil. Moje matka se nás snažila dostat pryč, ale bez úspěchu. Nedostala povolení. Několikrát dokonce odjela do Prahy, ale bez úspěchu. Dokonce zkoušela odjet přes Itálii, ale opět jsme se museli vrátit.

A protože byla válka, nemohl se za námi vrátit ani můj otec. Tomu nezbylo než prozatím zůstat v USA. Usadil se poblíž Chicaga a začal podnikat. Na předměstí měl obchod se šperky a sportovním zbožím.

Na začátku roku 1947 se otec rozhodl vrátit zpět do Československa. Prodal v USA svůj obchod a plánoval, že společně se svojí rodinou rozjede doma nové podnikání. Bylo sice už po válce, ale brzy po svém návratu zjistil, že doba o moc lepší není. Komunisté získali moc a začali soukromé podnikání likvidovat. ..."

V říjnu 1948 proto znovu, tentokrát už společně s celou svojí rodinou, odjíždí do USA. Jejich velkým štěstím tehdy bylo, že otec během svého prvního pobytu získal americké občanství a v odjezdu ze země jim nikdo nemohl bránit.

V té době bylo Andymu 10 let. Ocitl se v Americe a neuměl ani slovo anglicky. Rodina se usadila v Illinois, ve městě Cicero a Andyho otec si znovu otevřel klenotnictví. Jenže doba nebyla prodeji šperků příliš nakloněna, a tak brzy dochází ke změně podnikání - jeho otec si otevírá úspěšnou a populární hospodu v blízkém městě Berwyn.

Andy střílel z luku od doby, kdy byl malý kluk. Na fotce v 11 letech, krátce pro přestěhování do USA

Hned vedle hospody byl obchod s modely letadel. Andy vzpomíná, že když mu bylo 12 let, byl do modelů letadel doslova zamilovaný. A modely z té doby vyžadovaly hodně práce, šikovnosti a úsilí. Bylo třeba vše vyřezat z balzy, obrousit, slepit, dát dohromady. Pohon těchto modelů zajišťoval nakroucený gumový popruh. A právě zde se začalo projevovat Andyho technické nadání. Stal se členem modelářských klubů a se svými modely soutěžil.

Na konci základní školy se Andy rozhodl, že se chce věnovat leteckému inženýrství. Po střední škole nastupuje na Purdue University v Indianě a za 4 a půl roku má konečně svůj vysněný diplom leteckého inženýra.

Pro lidi s podobnou kvalifikací to byla „zlatá doba". Sověti nedávno vypustili svůj Sputnik a Amerika v obavě o možnou technologickou ztrátu rozjíždí naplno svůj vlastní kosmický program. Takže hned po skončení školy přichází pro čerstvého absolventa řada nabídek zaměstnání.

Nakonec se rozhodl pro práci pro Boeing ve městě Renton (Washington). 

„... ale nikdy byste neuhodli proč..." říká s úsměvem Andy

„Když jsme žili v Berwynu, můj otec měl ve své hospodě pravidelného zákazníka. Jmenoval se Butch McClorey a byl ... bowhunter .. což pro mě tehdy bylo něco naprosto nového. Jezdíval lovit s lukem do Wisconsinu a pokaždé se vracel úspěšně - s uloveným jelencem. Byl jsem z toho nadšený.

Pamatuji si, jak přinesl svůj luk k nám do hospody a ukázal mi ho. Vzal jsem luk do ruky, zkusil jsem ho natáhnout a okamžitě jsem věděl, že něco takového chci jednou mít taky.

Když se mě později můj otec ptal, co bych si přál ke svým 18tým narozeninám, řekl jsem mu že bych chtěl pořádný luk. Vydali jsme se do obchodu Dona Schrama ve Forest Parku a já byl všemi těmi luky, které jsem tam viděl, doslova unešeným. Všechny ty nádherné a elegantní reflexy a longbow. Jeden jsem si vybral a táta mi ho koupil."

S tímto lukem pak Andy střílel po celou dobu jeho studia na vysoké škole. Měl štěstí, protože hned za studentskou kolejí se nacházela cvičná střelnice.

„Hodně jsem střílel", vzpomíná Andy.
„Nikdy mi nikdo neradil, jak správně střílet. Na vše jsem musel přijít sám. A to mě bavilo"

„Takže když jsem si po vysoké škole vybíral mezi nabídkami práce, vybral jsem si Boeing, protože jsem si myslel, že stát Washington by mohl být perfektní místo pro bowhunting. Asi jsem jediný letecký konstruktér v historii, který si vybral práci v Boeingu právě z takového důvodu."

Téměř okamžitě po přestěhování do Washingtonu Andy nachází místní lukostřelecký obchod – Northwest Archery v Seattlu. A opět má štěstí, protože majitel tohoto obchodu nebyl nikdo jiný, než Glen St.Charles. Další legenda, jeden z nejslavnějších bowhunterů, osobní přítel Freda Beara a jeho častý kolega na loveckých výpravách a jeden ze zakladatelů organizace Pope and Young Club.

„Najednou jsem se ocitl uprostřed party zkušených bowhunterů. Vyráželi jsme na lov jelenů a jelenců a já se učil. Třeba jak vyrábět vlastní šípy. Byla to obrovská zábava."

V roce 1962, po necelém roce práce v Rentonu, přichází nabídka zúčastnit se práce na novém projektu. Boeing dostal kontrakt na vývoj přídavného pohonu pro rakety Saturn V, které byly součástí amerického programu letu na Měsíc. Byla to fascinující nabídka, kterou pochopitelně přijímá a stěhuje se do Alabamy, do města Huntsville a brzy se stává členem týmu pracujícího pod vedením NASA.

Zde také potkává svoji budoucí manželku Cherie (ta mimochodem v té době pracovala pro jednoho z německých konstruktérů, kteří se po válce přestěhovali do USA a zúčastnili se prací na kosmickém výzkumu). Berou se po necelém půl roce a ... a jako svatební dárek kupuje Andy své ženě luk :-)

Zanedlouho se oba stěhují do New Orleans, do větší továrny Boeingu, potřebné pro práce na Saturnu V. Následuje další magisterské studium strukturálního inženýrství na univerzítě v Purdue a pak práce pro Lockheed Aircraft, ve městě Marietta v Georgii.

I v této době se Andy nadšeně věnuje lukostřelbě. Je členem lukostřeleckého klubu Lockheed, pravidelně trénují s manželkou Cherie (v okolí Atlanty je více jak 26 střelnic), doma díky větší zahradě mají 50m střelnici. A během lovecké sezóny je Andy každý volný víkend na lovu.

Andy Simo lovil lukem v Severní Americe, v Africe i v Evropě. S lovem začal na začátku šedesátých let s reflexním lukem, jednoduchým vybavením, dřevěnými šípy a hroty, které si sám brousil. Na fotce s uloveným medvěděm v Kanadě

V roce 1971 Lockheed začíná propouštět velké množství lidí a Andy trochu tuší, že jeho oddělení může být další na řadě. Už od studií se mu v hlavě honí myšlenka na vlastní „byznys". Dřív přemýšlel nad výrobou komponent a příslušenství pro letecké modely, ale během posledních let ho lukostřelba natolik pohltila, že se začal vážně zabývat myšlenkou své vlastní firmy, zabývající se návrhem a výrobou lukostřeleckého příslušenství.

„Vlastně jsem si vždy „hrál" s mým vlastním lukostřeleckým vybavením, a snažil se vymyslet jak ho vylepšit. A díky mým konstruktérským znalostem a zkušenostem, se mi jako dobré místo, kde bych mohl začít, zdály zakládky šípů (arrow rest)."

Nicméně to vše bylo stále jen ve fázi úvah a myšlenek ... tedy až do okamžiku, kdy v propouštění došlo až na Andyho, který o tomto okamžiku říká ...

„Ocitl jsem se na rozcestí. Buď jsem mohl poslechnout rozum a vzít další džob v leteckém průmyslu, nebo jsem mohl poslechnout srdce a začít se věnovat výrobě lukostřeleckého vybavení. Nakonec zvítězilo mé srdce a lukostřelba".

V roce 1971 byla taková zakládka šípu poměrně jednoduchá věc. Většina luků byla vybavena pouze kouskem plyše nebo jinak chlupatého materiálu. Pokud jste chtěli něco lepšího, nabízely se samolepící resty se štětinkami nebo peřím a pak pár modelů z plastu a kovu. Nic víc. Použití takové zakládky ale přinášelo často problémy s nežádoucím kontaktem s křidélky šípu, kdy šípy neodletaly čistě a ničila se křidélka šípu.

" ... vždy jsem byl doslova posedlý maximálním výkonem luku. Experimentoval jsem s Brace Height (vzdálenost tětivy od luku), modifikoval jsem ramena, zkoušel jsem lehčí tětivy. A neustále jsem pracoval na lepší zakládce. Chtěl jsem nový typ restu, který by byl více tolerantní a přesnější. Postupně jsem se dostal ke svému prvnímu produktu, kterým byl Flipper Rest. Na svou dobu to byla docela pokročilá věc. Původně bylo tělo z nerezové oceli. Později už šlo o nylonovým odlitek, zpevněný mosaznou výztuhou. Šíp ležel na ocelovém ramínku, potaženém Teflonem. Ramínko se sklápělo už při sebemenším tlaku. Lukostřelci z našeho okolí je milovali. Původně jsem je vyráběl sám a doma.

Prodával jsem je za 3,5 USD za kus, co z nichž v tu dobu dělalo asi nejdražší zakládku na trhu.

Pak jsme si zadali malou reklamu v časopise a začalo chodit víc objednávek a poptávka postupně narůstala. Někteří prodejci si dokonce začali objednávat po větším množství, takže jsem si musel najmout pár středoškoláků, aby mi po večerech pomáhali Flipper rest vyrábět.

Flipper rest, přesněji jeho moderní varianta

takhle to začalo ... to bylo v roce 1971.

Podívejte se na NAP dnes. Jsme úspěšní a jsme jedna z největších firem v lukostřeleckém byznysu. Máme 60 zaměstnanců, máme výrobní prostory o ploše cca 3.000m2. Jen je škoda, že při letmém pohledu není znát, co vše bylo potřeba k tomu, dostat se až sem. Není vidět kolik úsilí v návrhu a konstrukci našich produktů bylo potřeba. Není vidět všechno to pracovní úsilí za posledních 30 let."

Pan Andy Simo, budova továrny NAP a záběry z výroby

"Když jsme v roce 1971 začínali, společně s mojí ženou Cherie jsme pořád nemohli přijít na to správné jméno pro naši firmu.

... teprve až když jsem se zeptal sám sebe, co vlastně chci dělat, bylo jméno najednou „na světě" !

moje odpověď zněla .. chci dělat Nové lukostřelecké produkty .. „New Archery Products"

ne pouhé předělávky starých věcí, ale skutečně nové věci, které budou odlišné a pochopitelně lepší. Věci, které mně samotnému umožní lepší střelbu a já si ji tak budu více užívat. A chci tyto moje pocity předat dalším lidem – mým zákazníkům".

No, za mě osobně  .. pane Simo, myslím, že se vám to podařilo. A kéž by se vám to dařilo i mnoho dalších let.

Zbývá snad ještě dodat, že pan Andy Simo byl za svoji celoživotní práci oceněn členstvím v síni slávy "Bowhunters Hall of Fame" v kategorii (Bowhunters who have shown Excellence in the Design and Manufacturing of Archery Equipment), tedy za jeho přínos oblasti designu a výroby vybavení.

H.