Afrika 2017 - první část

Přišel další rok a s ním další návštěva afrických lovišť. Sešlo se mi víc dovolených v jednom bloku volna a proto jsem musel letošní Afriku vecpat do pouhých čtyř loveckých dnů. Další změnou, je, že tentokrát nepojedu sám, ale s dlouholetým kamarádem Adamem, taky lukostřelcem, který již nevydržel moje věcné žvanění o krásách afrického lovu a rozhodl se to vyzkoušet na vlastní kůži ...

Přípravy, cesta, pondělí a úterý

Tentokrát jsem se rozhodl pro hlavní lov zvolit žirafu. Krom subjektivních důvodů jsem si od toho sliboval i získání nějakých jakých zkušenosti s lovem zvlášť těžké zvěře. K tomu nějaký ten bonusový lov ptactva brokovnicí, možná warthoga puškou a zbytek času zkoušet možnosti lovu klasickým lukem.

Adam si pro svou první loveckou výpravu moudře zvolil kombinaci blesboka, impaly a warthoga. Něco tradičním lukem, něco puškou, podle příležitosti.

Lov žirafy lukem má svá specifika, vyplývající z velikosti a odolnosti, vyhrazené jen těm nejtěžším savcům. První překážkou je nezvykle silná kůže, mocností přes dva centimetry, která už sama o sobě prakticky znemožňuje použití mechanických hrotů. Vitální zónu dále chrání mohutná, široká žebra, která navíc nejsou pod kůží vůbec vidět. Střelba zboku je tak vždycky padesát na padesát, že trefíte žebro, v takovém případě sice může šíp sklouznout a prorazit do hrudní dutiny, ale nedá se na to spoléhat. Ostatně s těmi žebry mají problém i běžné lovecké ráže.

Žirafa má však jedno slabé místo, které lze pro lov lukem využít. Těsně nad hrudní kostí je měkké místo, plochou velké asi jako podtácek které není chráněno kostí a přitom vede rovnou do hrudníku. Tudíž pokud to jen trochu bude možné natočením zvířete, tak je na místě poslat šíp do tohoto bodu.

Vitalita a odolnost žirafy rovněž klade značné nároky na luk a šíp. Použil jsem k tomu svůj věrný PSE Omen, ale musel jsem ho osadit silnějšíma ramenama, konkrétně 75 liber oproti předchozím 60. Těch 75lbs. je taková spodní hranice pro lov žiraf, spíš je vhodnější 80lbs, nicméně Omen je velice výkonný luk, a potřebnou kinetickou energii (v tomto případě je doporučeno KE kolem 90) převyšuje.

Problematické je, že v dnešní době nejsou luky silnější než sedmdesát liber úplně běžné. Je to logické, neboť dnes jsou luky natolik výkonné, že ta sedmdesátka bohatě stačí na všechno. Na všechno kromě kapského buvola, slona, nosorožce, hrocha a... žirafy. Mathews a Hoyt si drží v nabídce luky přímo na těžkou zvěř, nutno podotknout, že už dlouho recyklované, jinak ale většina firem má pro své luky i ramena 80 a více liber silná, jenom to nikde nepíšou a člověk se musí zeptat. Já jsem ty svoje ale sehnal na ebay, Omen je z roku 2011-2013 takže se na něj už nic nevyrábí, naštěstí jsou ale X-Force ramena v rámci určitých generací zaměnitelná. Takže se můj Omen může pyšnit zbrusu novýma ramenama pro EVO za 90 UD.

Stejně jako výkon luku je důležitá, ba důležitější, konfigurace šípu. Tuhle problematiku bych rád trochu rozvedl, sám jsem o tom nelehce sháněl informace, až jsem o tom chtěl napsat i samostatný článek, ale vyžiju se s tím tady. Budu mluvit o konfiguraci na žirafu, ale platí to také pro kapského buvola. Tyto dva druhy patří do stejné třídy vitality, nad příčkou běžné "large game" obsahující zvířata jako pakůň a kudu a pod nejtěžší metou vyhrazenou slonům, hrochům a nosorožcům.

Názory na minimální váhu pro lov žirafy se různí, ale neklesají pod 750 grainů. Nejvyšší zastání má váha 800-850grn. Požadavky na luk jsou takové aby tento šíp vystřelil rychlostí vyšší než 230 fps. a to s kinetickou energií kolem 90. Libráž je pak již jen doporučena na oněch 80lbs. V praxi už je těžké takový šíp vůbec postavit. Nejenom kvůli váze, ale i kvůli vhodnému spine, většina typů shaftů nejsou tvrdší než 300, což je na více jak 70lbs. luk už obvykle málo. V podstatě existují dvě možnosti, ta "košer" je vybrat si jeden z nemnoha modelů tvrdších shaftů a nechat si je poslal do ČR, protože tady se sehnat prakticky nedají. Takový zlatý standard je v tomhle směru FMJ Dangerous Game od Eastonu. K tomu je třeba si sehnat nějaký těžký fixní (a obvykle pobuřujícím způsobem předražený) lovecký hrot a nezřídka nakonec ještě vlepit do shaftu weight tube, nebo jiný druh závaží v množství které nás dostane na požadovanou váhu.

Druhá možnost, pomoci si sám s tím co je běžně k dispozici, je překvapivě zastoupena v prakticky stejné míře. Poměrně rozšířené je nacpat do shaftu Gamegetter 400 trubku Powerflight 400 nebo 340 (podle požadované tvrdosti a váhy). Sedne to tak dokonale, že se to skoro ani nemusí lepit a výsledek je tvrdý a tak těžký shaft, že se už váha nemusí dohánět hrotem ani jinak. Ppravda, za cenu ne úplně optimálního vyvážení, kvůli pravidelnějšímu rozložení váhy bude hodnota FOC pravděpodobně mimo optimální rozmezí 7-14%. Také průměr Gamegetteru není při srovnání třeba s 6mm FMJ zrovna hubeňour, což má určitý vliv na průbojnost. koho by to zajímalo, tak jsem se dočetl, že v případě powerflightu 400 je výsledný spine 220 a v případě 340 vyjde spine tuhosti 185 měřeno standardní metodou.

Pak je tu méně zastoupená, leč nápaditá varianta, kdy se do trubky šípu nasype a napěchuje nějaký materiál, který nejen, že zvedne váhu, ale do určité míry má i zvýšit tvrdost soustavy. Obvykle se používá jemný písek, někteří nedají dopustit na sůl. Tohle řešení jsem shledal jako poněkud nouzové, navíc se značně mění vlastnosti pokud výplň navlhne.

Třetí metoda spočívá ve vlepení hliníkové kulatiny za insert do shaftu. Tohle řešení jsem si pro svou univerzálnost vybral já. Z obrázku je patrné o co jde. Koupí se prostě hliníková kulatina průměrem maximálně blízká vnitřnímu průměru shaftu, zváží, vypočítá se kolik váží jeden její palec délky, zvážím si hotový šíp a podle roho kolik mi chybí do ideální váhy tolik si odříznu kulatiny, dotěsní se teflonovou páskou a vlepí za insert. Je to jednoduché na výrobu, ne o mnoho komplikovanější než samotné kompletování šípů. Není potřeba kupovat nic nestandardního z dovozu, tím pádem to i vyjde levně a na rozdíl od první možnosti bude FOC daleko ideálnější. Spine je trochu záludnější. Jde o to, že ta část shaftu vyplňená kulatinou má daleko menší průhyb než zbytek což zvyšuje tvrdost soustavy, ovšem nerovnoměrně. Prakticky to ovšem funguje skvěle při použití v moderních kladkových lucích, kde šíp nemusí "obtékat" střed luku v šípovém okně. Šíp sebou nijak zvlášť při letu nehází a celkově se chová kultivovaně.

Výběr hrotů je vedle toho nadmíru prostý: jednoduchý pevný dvoubřit. Tady se žádné experimentování nevyplatí. Nemusí to ale být zrovna German Kinetic, stačí se jen vyhnout těm s "žiletkovou" tloušťkou čepelky. Je tu možnost, že se ostří dostane do kontaktu s kostí a v takovém případě je důležité aby se nezdeformovalo. A samozřejmě to musí být ostré jako břitva. Já osobně jsem použil hroty Stinger s váhou 125 grn. Což se může zdát málo, ale váhu a FOC mi dohnalo závaží.

A výprava započala...

V neděli odpoledne, po dvanácté jsme se s Adamem sešli na Ruzyni na příslušné přepážce, tak abychom spolehlivě stihli začátek odbavování. S nějakou výraznější komplikací z důvodů převozu luku jsem se zatím ještě nesetkal, ale lépe být vybaven dostatečnou časovou rezervou. Navíc jsem jako obvykle letěl s Emirates s přestupem v Dubaji, což znamená Airbus 380, což znamená až 600 lidí a ti jsou schopni vytvořit předlouhou frontu které je záhodno se vyhnout.

Vše proběhlo hladce, odbavení i následná, téměř šesti hodinová cesta do Dubaje, jak nemám araby rád tak musím uznat, servis a vybavení letadel mají na úrovni. Následoval přestup v Dubaji, oproti loňskému roku, kdy jsem musel kvůli nedobré návaznosti spojů čekat třináct hodin utekly letošní tři hodinky jako voda. Následovalo dalších více jak sedm hodin letu do Johannesburgu, a dopoledne jsme již vybíhali z letadla chtěje se vyhnout obvykle nelidsky dlouhé řadě před imigračním. Chytili jsme zřejmě dobrou chvilku mezi lety, protože již za sotva půl hodiny jsme byli venku kde jsme se přivítali se Stefanem, s kterým budeme lovit po celou dobu pobytu.

Jeli jsme asi dvě hodiny z Johannesburgu do Modimolle, ovšem ubytování bylo jinde než v minulosti. A to jsem se na svůj pokoj tak těšil... Ovšem i nové ubytování bylo dobré, dostali jsme chatku s dvěmi postelemi, vybalili jsme si věci, vyzkoušeli luky a šli jsme do hlavní budovy něco pojíst, popít a socializovat se. Při té příležitosti nám byl nabídnut předkrm sestávají z výborného sušeného masa s pohnutou historií. Nedlouho před naším příjezdem jeden lovec lovil v noci štětkouna, v podstatě něco mezi divokým prasetem a warthogem. Smůla byla že místo prasete střelil omylem plemenného býka, velice drahého plemenného býka... Kdyby se to přepočítalo na kilo masa tak i "stejk Kobe" je levnější, ale tak přeci se to nevyhodí a z cizího krev neteče.

Při jídle jsme se se Stefanem domluvili, že k večeru, k naší velké spokojenosti, vyrazíme na bonusový lov ptactva. Už jsem tenhle typ lovu zkusil loni a je to neskonalá zábava. V podstatě jde o to, že lovci výzbrojeni brokovnicí stojí na korbě pick-upu, který jede velice pomalu podél pole. Hluk z auta vyplaší ptactvo a to se následně sestřeluje, v drtivé většině jde o místní variantu holubů a francoliny, což je něco jako koroptev a obojí je tam značně přemnožené. Popřípadě se seskočí z auta a o vyplašení se postará k tomu vycvičený pes, který také ulovené ptactvo dohledává a aportuje.

A tak jsme jeli, já vyzbrojen pumpou jako minulý rok, Adam se chopil kozlice. Popisovat tenhle lov do podrobna ale bohužel dost dobře nejde, šlo o zhruba dvě hodiny téměř permanentní akce, vystřílené patrony a ulovené ptactvo se nám vzadu vršily rychlým tempem a pes ve vysoké trávě dribloval jak kybernetická myš. Lépe nerozvádět, ale v pravdě královsky jsme si to oba užili. Jen bych k fotce podotkl, že ani zdaleka nešlo o všechny úlovky toho večera.

Po návratu jsme si jen dali rychlou večeři, vypili pár piv, porovnali zážitky a šli relativně časně spát, chtěje mít dost sil na zítřek.

Úterý

Budíček v 7 hodin, snídaně, vyzkoušení luků, a následný přesun na loviště...

Plán byl takový, že primárně půjdeme po žirafě. Vzhledem k malému počtu lovuhodných samců v oblasti a jejich poměrně nepředvídatelnému dennímu rytmu bylo dohodnuto, že k lovu použijeme auto s tím, že se s Adamem povezeme na korbě a když nalezneme vhodnou skupinu tak podle možností seskočím z auta a pokusím se přiblížit. Adam se poveze se mnou vzadu vyzbrojen klasickým lukem, pro případ, že bude dobrá příležitost na blesboka. Na korbě jsme si navíc rozmístili foťáky a dálkoměr, takže jednak budou konečně pořádné fotky zvěře a jednak ten co nebude střílet bude dělat s dálkoměrem spottera.

Po celou dobu jízdy jsme naráželi na spoustu zvěře, samozřejmě jen samci žiraf se někam schovali, jak jinak. Většina zvířat si držela distanc ale Adamovi, vybaveného zrcadlovkou s teleobjektivem stejně neunikla a tak máme spoustu skvělých fotek.

Pak jsme ale narazili na skupinu odhadem dvaceti kapských buvolů. Postávali u cesty bez známek strachu a ti kteří se váleli přímo na cestě vstávali jen s krajní nechutí. Byl to velice zajímavý moment, takhle zblízka jsem je ještě neviděl a přitom jsem vždycky měl pro tenhle druh slabost, velice agresivní, na býložravce, a pozoruhodně odolní. Nejednomu lovci se stalo setkání s rozzuřeným buvolem osudným a o jejich prohnanosti kolují přímo legendy. Snad i já s nimi jednou změřím síly a přežiju abych o tom mohl vyprávět.

Teprve kolem oběda se nám podařilo nalézt skupinku žiraf, tři samce a jednu samici. Samozřejmě na nás celou dobu koukaly, udržovaly si distanc a celkově znemožňovaly abych se pohnul. Po chvilce nervy drásajícího čekání se však daly do pohybu a jeden ze samců udělal osudovou chybu tím, že se ve vzdálenosti cca 30m otočil hrudí k naší pozici. Nechtělo se mi moc střílet z auta, raději někde čekám nebo chodím, je to takové ... řekněme čestnější, nicméně tohle byla skvělá příležitost, navíc s dobrým úhlem výstřelu. Než bych slezl z auta zdrhne a o nějakém přiblížení už nemůže být vůbec řeč.

Tohle byla navíc zřejmě jediná skupina která připadala svým složením k úvahu a po tomhle setkání budou daleko ostražitější... Puzení vyhrálo, natáhl jsem, zamířil na místo kde jsem předpokládal konec hrudní kosti, počkal až se žirafa zadívá jinam a vystřelil. Horizontálně to byl perfektní výstřel, ale zvuk lámané kosti dal na srozuměnou, že jsem ono slabé místo podstřelil. Žirafa se otočila a krvácejíc se dala na ústup.

Po nějakých deseti, patnácti minutách jízdy jsme žirafu nalezli nedaleko svých druhů. Byla ke mě natočená sice bokem, ale nehybně. Nechtěje zbytečně prodlužovat trápení, ještě na korbě jsem natáhl luk, Adam mi řekl informaci o vzdálenosti (26 metrů), rychle jsem zamířil a vystřelil na komoru. Zásah byl dobře umístěn, ale byla tu jistá možnost, že jsem zasáhl žebro.

Žirafa se dala, teď již notně kolísavou chůzí na útěk. Seskočil jsem z korby a vzal jsem si od Stefana pušku pro případ, že bude nutný dostřel (mimochodem opakovačka ze zbrojovky Brno, ráže .458 Winchester Magnum). Držet se za ní bylo poměrně snadné díky dobré stopě. Po několika minutách pronásledování jsme ji zastihli pomalu klopítajíc, na Stefanovo znamení jsme se drželi asi šedesát metrů za ní. Její skon pak přišel krátce na to.

Skon žirafy trval déle než by mi bylo milé, něco málo přes třicet minut. Ale vzhledem k nízkému prvnímu výstřelu to šlo poměrně rychle. Žirafy, díky své vitalitě, odbíhají prakticky vždy, ale mají výhodu, že se dají poměrně dobře sledovat, prostě tak velké zvíře se ve vegetaci neztratí jako třeba impala. Proto nebyla prodleva mezi prvním a druhým výstřelem tak veliká. Ještě že tak.

Po lovu se rozjelo obvyklé kolečko ohledávání a focení, přeci jen takhle zblízka se člověk k žirafě normálně nedostane a navíc je to konstrukcí velice zajímavé zvíře. Ono slabé místo jsem opravdu podstřelil o pár centimetrů, z části za to může velký pokles šípu daný jeho váhou v kombinaci s nedostatkem času na přenastavení mířidel, kdy jsem musel pokles do určité míry odhadovat a z druhé části to, že jsem předpokládal slabé místo níže než bylo. Ač jsem si poslední měsíc pravidelně memoroval kde to místo je s pomocí obrázků, tak v praxi se to ukázalo jako problém. Mezitím přijela skupina místních, kteří se postarají o rozporcování aby jsme si mohli odvést maso. V rámci trofejí jsem chtěl jen lebku, tudíž kůže automaticky propadá na další prodej. Maso se sní a tak nějak v podstatě všechno se využije, jak to má být.

Zatímco se místní začali činit vyrazili jsme na další lov, tentokrát primárně pro Adama. Odložil jsem tedy luk a chopil se dálkoměru abych mu dělal spottera.

V průběhu zhruba hodiny jízdy, kdy jsem se krčil vzadu snažíc se co nejmíň překážet a nebýt vidět, v jedné ruce foťák, v druhé dálkoměr, Adam za mnou, složený bůhví jak, jsme sice zahlédli (a vyfotili) spoustu zvěře a došlo i na situace kde jsem už šeptem zděloval vzdálenosti z dálkoměru a Adam natahoval luk, ale ani v jednom případě z toho nakonec nic nebylo.

Nakonec se však k výstřelu dostal. Zahlédli jsme vzrostlého samce blesboka ve vzdálenosti devatenácti metrů. Nátah, výstřel. Jenže na nás koukal a hanba nám, že jsem to já nebo Stefan Adamovi zapomněli zdělit v průběhu instruktáže, ale na zvíře které kouká na pozici střelce se z luku nestřílí dokud se nepodívá jinam... Naštěstí blesbok projevil nevšední reflexy a dokázal se vyhnout šípu s takovým umem, že ač ten nesporně letěl do vitální zóny ve finále zvíře ani neškrtl.

Po téhle eskapádě se Adam rozumně rozhodl přejít pro dnešek na pušku a tradičák si nechat nazítřek na číhanou. A zanedlouho se na něj štěstí opravdu usmálo. Spozoroval v dálce blesboka, seskočil z korby a se Stefanem se dali do stalkování. Já jsem počkal v autě a pár minut na to se opravdu ozval slibně znějící výstřel. Chvíli na to jsem už zpozoroval vracejícího se Stefana a vydal jsem se mu, vybaven foťákem v ústrety. Ten mě nasměroval dále kde jsem již zahlédl Adama s výrazem hluboké spokojenosti, jak se sklání nad blesbokem. A musím říct, že na to, že poprvé střílel z pušky s optikou a šlo o jeho první lov velké zvěře tak klobouk dolů, skvělý zásah na komoru.

Bohužel šlo o samici a ne samce, blesbok jako druh nemá moc výrazný pohlavní dismorfismus a v tomhle případě šlo navíc o větší exemplář, takže v kombinaci s velkou vzdáleností došlo k chybě, ale i tak šlo o pěkný úlovek.

Zbytek dne již nepřinesl nic nového. Přijeli jsme někdy po sedmé hodině, už za tmy, odstavili jsme návěs s masem u boudy kde probíhá následné zpracování a odebrali se do naší haciendy. Po sprše a převlečení následovala skvělá večeře v podobě zapečených brambor a masa. Pak jsme se dohodli se Stefanem na základních rysech následujícího dne: vezme se blindový stan, umístí se na vhodný flek a bude se číhat. Tak budeme mít s tradičáky šanci na úspěch. Po velice zdařilém dni jsme si taky neodpustili panáka na baru a tradiční vítězný doutník před chatkou s přáním, že zítra se nám bude opět dařit.

Konec první části ze dvou ...

Ratte