Afrika 2016 - třetí část

Nastává čas na poslední, závěrečný díl popisu letošní lovecké výpravy do Afriky. Čeká nás lov ptactva, šakalů a také prase bradavičnaté ...

Sobota

Dnešní den bude oddechový. Štěstí mi dosud přálo a já každý den přišel s úlovkem, s čímž jsem původně nepočítal. Jistě, mohl bych si lovit dál, co bych si dohodl na místě, ale už ta zebra byla v podstatě bonusová a nejsem zrovna milionář, abych si mohl dovolit lovit jak na běžícím pásu.

Dnes si tedy zalovím ptáky - pro změnu s brokovnicí a zítra začnu lovit prase bradavičnaté, už opět lukem. A v pondělí před odjezdem si hodlám na doporučení vyzkoušet lov šakalů. Tuhle variabilitu si velice cením, nelze předvídat úspěšnost lovu a tak je na místě přijet na více dní (myslím, že můj plán pokusit se o lov 3+1 zvěře na 6 dní je optimální pro většinu zde lovených druhů). V případě úspěchu ovšem není problém domluvit na místě jinou aktivitu, kromě pokračování v běžném lovu kupříkladu onen lov ptactva. Dokonce není problém nějaký čas lovit a pak se třeba jet k moři potápět. Možností je nepřeberně.

Takže jdeme na ptáky. Vzhledem k zaměření tohoto webu a použité zbraně to vezmu trochu stručněji. Nejčastěji se tu loví francolin, známý také jako "Cape Spurfowl" (český název jsem nenašel), což je taková menší místní obdoba koroptve a s podobným chováním, držící se ale ve větších skupinách. Dá se jistě lovit i lukem, doplňkově k hlavnímu lovu. Občas jsem je viděl u napajedla, když jsem číhal na hlavní objekty svého zájmu. Normálně se vyskytují v polích a přilehlých křovinách.

Na stalk (šoulačku) to moc není, mají značně rychlejší start než vodní ptactvo, ale i tak by je dobrý střelec z reflexního luku s vhodným šípem jistě mohl s úspěchem lovit. Bohužel to ale není nic pro běžnou kladku. 

Kromě nich je hojná místní verze holubů, a fajnšmekři mohou zkusit lovit africkou sluku. Pak je tu výtanou kořistí "Grey go-away bird" (Sparák Šedý). Tento podlý nepřítel všech lovců nedostal své anglické jméno náhodou. Má totiž odporný zvyk krákat, když narazí na člověka, což spolehlivě zažene všechna zvířata v okolí. A v případě lovu z treestandu je to ještě okořeněno tím, že si můžou sednou nad vás na větev a začít kálet, jak jsem se o později na vlastní kůži přesvědčil.

To je taková základní sestava s kterou jsem se tady setkal, ale prakticky se tu dá lovit všechno co má peří, od pštrosů po pěvce. Příjemné je, že je to u běžného ptactva zadarmo, nebo velice levně. Samozřejmě nejde přijet s tím, že celý pobyt budete kosit ptactvo na účet podniku, ale jako doplňková kratochvíle to není problém zorganizovat.

Teď k samotnému lovu. Sraz byl určen na devátou takže jsem si k mé spokojenosti vydatně přispal. Stefan přijel z horského kempování i se synem, který bude lovit se mnou, což jsem celkem ocenil, protože tenhle druh lovu pro mě bude premiéra. Brokovnici jsem si půjčil "pumpovací" winchesterku. Pumpu mám doma, tak mi sedla více než jiná nabízená zbraň - kozlice.

Vlezli jsme si na korbu pick-upu, dostali krabici patron a přistoupil k nám taky pes - ohař, specializovaný na tenhle druh lovu. Vyrazili jsme na nedaleká suchá pole se sady a mnoha keři a projížděli jsme po průběžných cestách, brokovnice připravené, kdyby z nějakého křoví něco vylétlo. Po chvilce jsme zastavili a šli prohlédnout jeden pás křoví, vypustili jsme psa tam začal šmejdit a opravdu vylétla skupina francolinů. Reflexivně jsem předmířil, vystřelil a k mému velkému překvapení trefil hned napoprvé. Francolin provedl sestup s následnou nedobrovolnou orbou v poli a za chvilku mi ho již ohař přinášel. Zřejmě štěstí začátečníka, pak už to totiž bylo jenom těžší.

Stříleli jsme při šoulání, s asistencí psa, i z korby auta a to i za jízdy a já si postupně dostával do krve odhad vzdáleností a nutné přesazování. O dvě hodiny a dva další Francoliny později jsme ukončili dopolední část lovu a vydali se na oběd, v podobě pečených plátků svíčkové z mého oryxe. Musím říci, že je to vynikající. Osobně ale ze zdejších pochutin u mě stále vyhrávají žebírka z impaly. Ty zatím nic nepřebilo.

Po obědě jsem měl pár hodin volno, tak jsem se věnoval lukostřelbě a řešení problémů s hroty. Totiž, že nejsem spokojen s krevní stopou u současných hrotů Maniac EX. Jejich výhodou je větší průbojnost, protože se otevřou až za žebry a po otevření mají rozpětí rovné dva palce. Vstupní otvor je ale daný pevným hrotem v čele, který má méně jak půl palce. Přešel jsem na ně po loni používaných Rage X-treme, které měly se svým rozpětím 2,5" naprosto dechberoucí schopnost vykrvení, daného obří dírou, a přesto až překvapující průbojnost.

Hlavní a ve finále jediný důvod přestupu na ty nové byl, že hrot Rage je citlivý na otevření. Čepele drží v zavřené pozici takový plastový nákružek a náhodné otevření třeba o oděv je častým jevem. Potom zbývá jen vyndat šíp z luku, hrot povolit, pootočit nákružek a zašroubovat hrot. V praxi to může být ortel nepodařeného lovu. Maniac to má vyřešeno zdaleka nejlépe skrze rozevření proti směru výstřelu a aretaci "O" kroužkem (ve skutečnosti za technicky nejlepší systém považuju čínskou kopii Rage, aretovanou právě "O" kroužkem. Bohužel je pošta nestačila doručit do odjezdu, ovšem ještě si musím najít čas na otestování, abych mohl objektivně posoudit jejich kvality)

Tedy, i přes některé špičkové vlastnosti, musím před Maniac upřednostnit osvědčené Rage. Naštěstí dva kusy, které jsem loni nepoužil, jsem si vzal sebou - na prase to bude dostačující počet. Mimochodem stran "muničního průměru" jsem sebou nosil v odděleně neseném držáku šest šípů, z toho 4ks s loveckým hrotem, jeden s cvičným pro případ potřeby nastřelení (třeba na treestand) a jeden s hrotem na ptactvo ... Co kdyby byla příležitost... Pro dohledávku jsem měl typicky jeden šíp založený a jeden šíp v pohotovostním držáku na luku.

Kolem třetí hodiny odpoledne mě opět vyzvedl Stefan na druhou půlku lovu ptactva. Proběhlo to technicky stejně jak předtím, tentokrát ale s tím rozdílem, že mě Stefanův potomek přestal šetřit, což podle všeho první část dělal a začal sestřelovat ty opeřence v ďábelském tempu, ba co hůř, když už se mi podařilo na něco zamířit, tak to sestřelil dřív, než jsem stačil zmáčknout spoušť. Hromádka francolinů v pick-upu utěšeně rostla a teprve na samém konci se mi podařilo vystřelit a zasáhnout o zlomek vteřiny dříve, leč skóre 6:1 v druhém kole jasně ukázalo, že mám ještě značné rezervy. Nicméně mi tento druh lovu ukázal, že "nejenom lukem živ je člověk". A že nějaký "skeet" bych si v průběhu roku mohl naordinovat a příští rok to zkusit znovu. Opravdu to bylo velice záživné a jako doplňek hlavního lovu, když je na to čas, mohu vřele doporučit.

Neděle

Dnes bude na pořadu dne lov prasete bradavičnatého lukem. Toto, sice ne moc fešné, leč na lov velice záživné a pozorné zvíře, jsem úspěšně slovil už loni, ale užil jsem si to natolik, že si s ním rád opět zpestřím loveckou výpravu. Dopoledne je v plánu vyzkoušet jednu nedalekou lokalitu s blindem a v případě neúspěchu se přesuneme na oběd do chaty a pak zkusím štěstí na treestandu na Stefanově pozemku.

Po tradičně bohaté snídani jsme tedy dojeli a došli k blindu. Prakticky ideální pro lov lukem, ať už prostorem, tak tvarem střílny a rozmístěním pozorovacích okének, až po strategicky rozmístěné háky na luky. Napajedlo 15 metrů daleko. Bohužel tuto selanku narušovala nepříznivá okolnost v podobě počasí. Byla moc zima. Nějakých 15 stupňů znamenalo značné snížení pravděpodobnosti, že se prase, nebo něco jiného přijde napít. A opravdu, po čtyřech hodinách po příchodu, kdy jsme viděli jen pár samic impal, Stefan usoudil, že vzhledem k podmínkám je to ztráta času. A zkusíme treestand.

Po obědě mě tedy Stefan odvezl k jeho treestandu, tak dva kilometry od chaty. Vzal jsem si i sadu na treesaddle, protože jsem ji chtěl ve zdejších podmínkách vyzkoušet. Bohužel u napajedla, kam jsme přijeli, byl pouze jeden vhodný strom a na něm, jak se dalo čekat, už byl treestand, (běžný přenosný BigDog a to ve výši cca 8 metrů).

Vzal jsem si tedy z treesaddle to, co mi poslouží jako pojistný harness (což je velká výhoda použití horolezecké výstroje: variabilita). Vydrápal jsem se nahoru, zajistil se a příhodně jsem si rozvěsil vše potřebné. Tedy luk, dálkoměr, držák šípů láhev s vodou a láhev na, kulantně řečeno, "použitou" vodu. Potom jsem do drnu hlíny, nedaleko napajedla vypálil cvičný šíp, abych si byl při střelbě z tohoto úhlu jistý.

Střelbu z treesaddle jsem sice trénoval, ale s těmi úhly je to trochu ošidné, takže pokud je možnost, raději provedu test. Po nastřelení a uvelebení Stefan odjel s tím, že se vrátí za 4 hodiny a s důrazným doporučením, že pokud něco střelím, nebo budu mít potřebu slézt, tak nemám odcházet od treestandu na větší, než malou vzdálenost, což jsem stejně neměl v plánu. Měl jsem jen radost, že jsem si vysloužil dost důvěry na to lovit sám.

Umístění treestandu bylo zvoleno dobře, s dostatečným výhledem po okolí a přitom slušně zakamuflován větvemi. Přesto stále přetrvával problém s teplotou, takže jediné co přišlo byla skupinka impal a za soumraku se mi dostalo koncertu vyjících šakalů. Přesto jsem si to užil neboť po těch zemljankách byl lov na čerstvém vzduchu osvěžující a navíc jsem si mohl vychutnat krásy africké přírody o samotě.

Za soumraku kdy už bylo jasné, že nic nepřijde a v dálce jsem slyšel přibližující se vozidlo. Tak jsem si spustil na lanku věci, pak sebe a odjel vstříc večeři, družbě a pivu.

Pondělí

Nastal poslední lovecký den a současně den odjezdu. Odlétám v úterý, krátce po čtvrté hodině ráno. Vzhledem k tomu, že cesta na letiště trvá přes dvě hodiny, nebude od věci být na letišti už na začátku odbavování. Snažil jsem se také brát ohled na toho, kdo mě tam poveze, a tak jsem se rozhodl vyrazit po deváté večer s tím, že tam ty cca 2,5 hodiny probdím u letišťní WiFi a vyspím se až v letadle. Zatím je ale na programu další den lovu prasete bradavičnatého a ke konci dne se pokusím o lov šakalů.

Pro lov prasete jsem byl kolem 9 hodiny zase odvezen na včerejší treestand, s tím, že se pro mě Stefan vrátí kolem 13 hodiny. Usadil jsem se a číhal. A opravdu za slabou hodinku se začala objevovat zvěř. Nejdříve skupinky impal, blesboků a hojnost francolinů. Později i pár kuduů včetně opravdu výstavního samce. Bylo úžasné ho takto ze slabých dvaceti metrů pozorovat. Leč prasata stále nikde. To už jsem propadal kolem 12 hodiny lehkému zklamání, že "warthog" letos nebude. Korunu všemu nasadila skupinka "Go-away birdů", kteří nejenom že si sedli na větev nademnou (takže pokud jsem se chtěl vyhnout plašivémi křiku nesměl jsem se ani pohnout), ale ty potvory navíc na mě začaly kálet. Takže jsem je zkrátka musel odehnat, ale vzhledem k tomu, že mě za necelou půlhodinu na to Stefan nabíral, už vlastně o nic nešlo.

Tím taky skončil letošní africký lov lukem. I přes poslední dva dny neúspěšného lovu to byla celkově velice zdařilá výprava a o prasátko se, mimo jiné samozřejmě, zase pokusím příští rok. Trochu mě mrzí ten "zkomplikovaný" přímorožec, ale je tu velká šance, že ho budu lovit i příště, tak snad již všechno proběhne hladce.

Po letošních zkušenostech udělám jen změnu v hrotech a vrátím se k Rage X-Treme. Jinak jsem byl s technickou stránkou výpravy, realizací a přípravou spokojen. V tomhle byl loňský rok dobrá škola.

Po obědě, sestávajícím převážně z klobásy z antilopy vrané, jsem se stal účastníkem zajímavé události. Přijel jeden pán s takovou tou mobilní stájí jako na koně, ale o dost masivnější, nacpanou samci impal a jal se je vypouštět. Každý z nich ovšem měl takové gumové násadce na rohy, aby se při dopravě navzájem nezranili. Takže bylo třeba každého z nich chytit ze střešního okénka, sundat jim to a pak je postupně vypouštět.

Já jsem byl požádán o obsluhování dveří, respektive takové malé přepouštěcí komory, aby se postupně vypouštěly a nezdrhly najednou. Impaly patří, na zdejší poměry ke klidnějším zvířatům, ale nic nemůže být dál od pravdy než tvrzení, že "spolupracovaly". V jednom případě si samec dokonce roh zlomil a jiný zase odmítal opustit návěs a musel být doslova vytažen za rohy ven. Devět kusů jsme ve třech lidech vypouštěli celkem hodinu a půl a vidět je takhle z maximální blízkosti bylo hodně zajímavé. Nic jednoduchého, ale prý impaly "... ještě jdou", ty jen trkají a kopou, ale překvapivě velice nebezpečné je vypouštět antilopu duiker (chocholatka) která, ač nevelká, má rovné, v pravdě dýkovité rohy, a než aby trkala, tak opravdu spíše bodá z rozběhu.

Po vyložení impal byl nejvyšší čas se částečně sbalit. Nechal jsem si venku jen to v čem půjdu na šakaly a přibalil pár plechovek lokálního piva pro obdarování kamarádů v Čechách. Kolem čtvrté tedy uzrál čas na závěrečné zpestření výpravy v podobě lovu šakalů puškou. Cíleně je lovit lukem by bylo značně obtížné, na hranici proveditelnosti, leč taky to jde. Já jsem se rozhodl pro zábavnější formu, kdy lovec vyzbrojen kulovnicí za doprovodu "spottera" leze po kopcích a na obvykle dlouhou vzdálenost šakaly odstřeluje. Což není zrovna snadné, neboť jejich schopnost splynout s terénem je úžasná a bez Stefana s okem vycvičeným z mnoha podobných lovů, bych si ani neškrtl.

Taky vzdálenosti pro střelbu jsou větší než malé: zpravidla přes 100 metrů, ale obvykle kolem dvou set a víc. Prý se najdou tací, kteří si při tomto lovu uspokojují odstřelovačské choutky a loví až na 600 metrů. Ale to už je jiná liga. Vyfasoval jsem pro tento účel velice vhodnou zbraň v podobě opakovačky Remington osvědčené série 700 se znamenitou optikou 9-18x56mm, v ráži. 223Rem. Na škodnou velikosti a tuhosti šakalů více než dostatečná, navíc s výjimečně plochou balistickou křivkou, což pro tento lov typické rozsahy vzdáleností je nezanedbatelná výhoda.

Vyjeli jsme tedy na jeden z nedalekých vrcholů, porostlý nízkými keři, kterých bylo v okolí bezpočet a vydali jsme se je po hřebenech prolézat. Co chvíli jsme se zastavili a jali se zkoumat okolí pomocí dalekohledů. Už samotné výstupy byly záživné. Prostředí je to velice členité s krásnými výhledy po okolí. Po nějaké době jsme jednoho šakala spatřili, ale na střelbu na (dle Stefanova měření) přes 350m jsem se opravdu necítil. Už jenom před faktem, že ho zahlédl na takovou vzdálenost je třeba smeknout. Mně samotnému po upozornění trvalo drahnou chvíli než jsem ho zaměřil.

Na dalším kopci Stefan použil vábničku a opravdu se v povzdálí jeden šakal objevil, ale hned zase zmizel. Byl jsem upozorněn, že jeden šakal obvykle dvakrát na stejnou návnadu nenaletí a tak jsem se při dalším zoufalém nářku vábničky zaměřil na jiný kopec. A opět jsme měli štěstí. Tentokrát se ale naplno ukázala má nezkušenost s vyhledáváním cílů skrze tak silnou optiku a Stefan měl co dělat aby mě namířil správným směrem - opravdu to muselo chvílemi pro nezasvědceného pozorovatele připomínat loutkové divadlo.

Konečně se mi podařilo šakala dostat do optiky, zacílit a vystřelit, leč jsem chybil. Přesněji kompletně minul. Na mou obranu je nutno poznamenat, že jsem střílel na změřených 250 metrů a ze zákleku bez opory, což dává jistý prostor k chybám, zvláště u relativně malého zvířete jako je šakal. To se však už začalo smrákat, takže byl čas vydat se zpátky. Každopádně to ale byla zábava, navzdory tomu, že dávám přednost luku. Pokud bude příště trochu casu a příležitost, zkusím to bez váhání znovu.

Po tradičně skvělé večeři nastala nejméně příjemná chvilka pobytu: totiž loučení a samozřejmě placení (letos jsem v tom byl za v přepočtu 94 600+15 500 za letenku, placeno na základě dohody v hotovosti v eurech) a vyřízení trofejí (shoulder mount z přímorožce, kůže z pakoně a zebry). Opět můžu říct, že mi to tu bude chybět: nádherná příroda, hojná exotická zvěř, kulinářské orgie a příjemní lidé. Krátce řečeno, byl to opět vrchol mého roku a už teď se těším na další návštěvu ...

Ještě se pro úplnost sluší dodat, že cesta zpět proběhla bez vážnějších problémů a rychleji než tam, neboť v Dubaji jsem čekal na navazující let do Prahy jen tři hodiny. Jen bych zmínil, že na letišti v Johannesburgu tentokrát trvali na sejmutí otisků prstů a nechali si papíry odůvodňující přepravu luku (pozvánku a formulář na převoz, proto doporučuju mít víc kopií) a letiště Ruzyně opět ukázalo, že tam se nespěchá, takže jsem na kufr čekal téměř přesně 80 minut po příchodu na příslušnou přepážku.

No a to je pro letošek vše. Jak jsem předeslal, s pravděpodobností hraničící s jistotou pojedu i příští rok. Afrika se zkrátka snadno neomrzí, takže nesežere-li mě tam něco, tak pak zase něco napíšu ...

Ratte