Afrika 2015 - deník 1.část

A přišel onen slavný čas vypravit se na Černý kontinent a pokusit se zanechat v něm nesmazatelnou stopu, jak to ostatně mají Evropané ve zvyku. Od kdy vlastně ? No, vlastně od vždycky ...

Sobota

Ježto jsem obyvatel Prahy, začala má cesta zcela logicky na Ruzyni. Konkrétně s Emirates poletím do Dubaje a pak přestoupím, do Johannesburgu, opět s Emirates. Zpáteční letenka mě, s tříměsíčním předstihem, vyšla na 16.000kč.

Jednak je to dobrá cena a jednak Emirates nedělá nějaké ciráty stran převozu zbraní a váha zavazadel je i v ekonomické třídě dostačující pro všechno, co jsem potřeboval. Jako nevýhoda se ukázala doba strávená čekáním na přestup. V Dubaji jsem cestou tam a zpět strávil celkem 23h a mohu říci, že to "bolelo". Přestupu bych se ale stejně nevyhnul. Přímý let Praha-Johannesburg nebo Vídeň-Johannesburg není k dispozici.

Dorazil jsem s dvouhodinovým předstihem, jako vždy když převážím zbraně. Odbavení proběhlo překvapivě hladce. Dal jsem na přepážce pas, dostalo se mi otázky "vy jste ten s tím lukem?" „Ano", předal jsem pozvánku k lovu a vyplněné povolení k převozu luku od Emirates, kufr s lukem jsem dle pokynů hodil na pás s nadměrnými/nestandardními zavazadly. No a teď stůj nad mým lukem všichni svatí.

To povolení k převozu je otázka pár e-mailů s Emirates ČR. Pošlou vám formulář, tam jenom vyplníte co převážíte, proč a vaše nacionále a pošlete to zpátky. Pár kopií pro vás a je to vyřízené. I když byla docela záludnost vyplňovat kolonku ráže. Nedalo mi to a opravdu jsem tam napsal průměr šípu v mm. Ještě je třeba říci, že pokud se dostanete do požadovaných rozměrů a váhy zavazadla je to bez příplatku a bráno jako normální odbavené zavazadlo bez ohledu na obsah.

Celá cesta proběhla relativně dobře. Emirates se o cestující docela dobře starají, takže jídlo je vskutku jídlem, personál je příjemný a zábavný terminál skutečně zabaví. Takže těch 5,5 hodin letu se dalo snést, jen jsem litoval lidi z "Byznys" třídy, kteří si sice usrkávali whisky, ale za nepříjemných zvuků, které dokážou vydávat jen děti bohatých arabů. Jak jsem byl rád za svůj ekonomický Heineken a klid.

Nebudu lhát, že následných 11 hodin na Dubajském letišti bylo nějak příjemných. Alespoň to není takové bludiště jak Ruzyně. Jídlo vyřešil Burger King, spaní taková ta "lehátkosedačka" na exitu, a neodolal jsem, a jako správný Čech si dal pivo. Za 13 EUR to bylo současně nejdražší pivo mého života.

Další přestup Dubaj-Johannesburg. 8 hodin v letadle. Tělo už si zvyklo a ani moc neprotestuje.

Tak, a jsem tady. Teď to teprve bude legrace. Už při třídění cestujících to začne. JAR nevyžaduje na občanech České Republiky víza, ale pro velkou část světa ano. Což by nebyl problém, kdyby bylo zdejší značení poněkud přehlednější. A tak se na poslední chvilku odtrhávám od zástupu majitelů víz. Následuje dotazník, který by se dal shrnout do otázky "máte ebolu?", pak následuje termokamera a ti méně šťastní, se zvýšenou teplotou, jsou posíláni k zřízencům s respirátory. Konečně následuje klasické okénko, kde je třeba k pasu přihodit zvací dopis, pak si jen jít pro kufr a vše je vyřízeno. Tady jsem čekal nějaký zádrhel, ale všechno naštěstí proběhlo bez problémů, tak asi jsou tu na lovce poněkud zvyklejší oproti evropské praxi.

V takové té vyzvedávací hale jsem se snažil najít Stefana, mého hlavního PH, u kterého budu ubytovaný a který mi v podstatě zajistí všechno v průběhu dovolené. A který mě tu měl vyzvednout. Teoreticky by neměl být problém ho najít, neb se jedná o člověka typu "chlap jak hora", a tak jsem se tam rozhlížel a minuty plynuly. Už jsem si říkal "... je konec, teď mu budeš muset zavolat a dohadovat se s ním přes telefon, přeřekneš se, urazíš ho, on zavěsí a jsi v hajzlu. Johannesburg nepřežiješ. Místní tě zabijí, naporcují, uvaří, snědí a když budeš mít štěstí tak to udělají v tomhle pořadí ..... ".

Můj utrápený výraz však neušel jedné dívce, vyloupla se z davu čekajících a před obličejem mi zamávala papírem s mým jménem. Ukázalo se, že Stefan nestíhal, tak za mnou poslal svou přítelkyni, rovněž PH, jménem Sandra. Její společnost byla přesně to, co jsem potřeboval neb dvě hodiny cesty z Johannesburgu do Modimolle jsme kompletně vyplnili lehkou konverzací v angličtině. Mně obvykle trvá nějakou dobu se rozmluvit a tohle byl dobrý a nenásilný start. Cestou jsme ještě zašli na docela dobrý steak a pivo, kde jsem se navíc seznámil s Gerriem, který bude následujících několik dnů mým PH, bude se mnou přímo lovit a vozit mě.

Jinak ceny jsou tu na úrovni České Republiky, možná i trochu níž, což mě ale nemuselo trápit, protože "all inclusive" zde platí zřejmě do slova a veškerou útratu na sebe vždy vzal přidělený PH.

Pro pivaře: nejrozšířenější je tam místní ležák Castle a stojí za to ho zkusit. Chuťově bych ho přirovnal ke Staropramenu, ale má těžko definovatelnou jiskru navíc. Taky se tam dají sehnat ležáky ze Zimbabwe a Namibie, která byla německou kolonií, takže žádné překvapení, že vaří pivo do dnešních dnů.

Po setmění jsme dorazili do cíle v podobě lovecké chaty (kterýžto název používám spíše z nedostatku lepších výrazů, více by seděl lovecký palác), kde jsem se zběžně seznámil se Stefanem a dohodl s Gerriem plán na první lovecký den. První na řadě bude Blesbok, jeho lov je poměrně nenáročný, jsou hojní a celkově je to ideální antilopa pro začátek. Nejdříve zkusíme pár hodin číhat a pak nějaké "šoulání" kombinované s přepravou autem. Trochu se rozkoukám a další lov bude mít již pevnější strukturu. Poslední co jsem ještě dnes schopen udělat, je vytáhnout luk a udělat zběžnou kontrolu... Zdá se, že luk přežil, každopádně ráno ho stejně budu muset testnout.

Pondělí

Je zde první lovecky den, více méně koncipovaný jako "rozkoukávací". Jestli dnes nic neulovím, tak mi to bude fuk. Vstávám v šest ráno, s rozbřeskem a s tím, že Gerrie pro mě přijede na osmou. Dost času se nasnídat, vyzkoušet luk a udělat průzkum chaty a okolí. Kuchyně se ukazuje jako velice dobře zásobena, beru si k srdci radu ze včerejšího večera, která by se dala shrnout jako "sežer na co přijdeš" a tvořím si obří snídani ..

Nyní je na čase luk. Stefan myslel s výbavou i na lukostřelce, protože je tu val s jemným pískem, důvěrně známá kostka a dobrých 50m volného prostranství. Co víc si přát. Střílím tedy na různé vzdálenosti a hle, našel jsem problém, padá mi to níž. Stranově je to perfektní, i jednotlivé pozice mířidel na různé vzdálenosti sedí, ale padá to všechno o 5 cm níž než by mělo. Ještě to kontroluji s loveckým hrotem, ale to samé. Kontrola mířidel neodhalila, že by se něco posunulo. Luk, základka, vše se zdá v pořádku. Co tedy s tím? Přepisovat stupnici se mi teda moc nechce a zásahů do nastavení mířidel bych se taky rád vyhnul pokud nemusím. Nakonec se rozhoduji pro nejlepší ze všech špatných řešení a prostě budu posunovat mířidla "o fous" nad značky. Testy ukazují, že to stačí, jen si neodpustím dopsat nad stupnici +5cm pro lepší pocit. Ale stejně by mě zajímalo čím to může být, v tom kufru se to prostě nemělo jak poškodit. Každopádně celou dovolenou mi to nadsazování fungovalo, takže jsem si odpustil se v tom rýpat.

Taky jsem si prolezl chatu. Momentálně jsem jediný ubytovaný, což se za pár dní změní, Stefan se Sandrou mají vlastní dům pár set metrů daleko, chata je pro celkem 10 lidí, pokoje po dvou, obří postele spousta místa, velká koupelna. Hlavní sál je taková prostorná společenská místnost/jídelna, nacpaná trofejema. Líbí se mi ten styl, třeba stůl je jenom několikatunový pařez s kořeny a skleněná deska a vypadá to fantasticky, jednotlivé detaily jsou úžasně morbidní, třeba zásobník na piškoty ve sloní noze, konferenční stolek z lebky hrocha nebo lampa v mém pokoji ze žirafí nohy. Jo, tady se mi bude líbit :-)

Gerrie pro mě přijel přesně na čas, trochu vyplení lednici a už můžeme jet. Konečně mám šanci vidět místní prostředí za světla a je to úžasné. Trochu jsem se bál, že ty lovecké farmy zničí ráz krajiny, ale vůbec ne. Taky je poutavé, jak je tu všude plno zvěře, v Čechách je malý svátek narazit na laň a tady je všude něco k vidění, zvlášť zajímavá byla tak 50-ti hlavá tlupa paviánů, která před námi přecházela silnici.

Jedeme asi hodinu (vzhledem ke zdejším vzdálenostem je to za rohem). Cestou zjišťuji vše, co jde o technických nuancích lovu bleskoků a vjíždíme na loveckou farmu, což je oplocené území, odhadem 10x15km s množstvím antilop, převážně blesboci a impaly.

Je to na první pohled běžná farma, barák, kůlna, hospodářská zvěř. Pobíhá tu pár černochů, jinak tu je mrtvo, za chvilku přijíždí jeden z majitelů. Vybízí mě, abych si ještě pokusně střelil do terče, z různých vzdáleností, což je bez nejmenších pochyb test, na jak daleko jsem schopen se s tím efektivně trefit, nikdo nechce dohledávat blesboka se šípem v zadku. Dostávám „zelenou" do 40 metrů, bereme stan a jedeme k napajedlu zkusit nějaké to číhání. Cestou míjíme spoustu zvěře a musím říci, že je to pro mě docela zážitek vidět to takhle bez plotů ze střechy pickupu. Dorazíme k napajedlu a o dvacet metrů dál, postavíme, s ohledem na vítr, "stan". Je to taková maskovaná krychle o hraně 170 cm, zřídím si střeliště v jedné z mnoha "chlopní", sednu na židličku a zbývá už jen čekat. S Gerriem jsem dohodnut, že pokud uvidím něco lovuhodného upozorním na to a po schválení mohu pálit dle libosti.

Bohužel jsme za čtyři hodiny čekání neměli štěstí. Blesboci se drželi dál a přišel jenom "Sable", tedy Antilopa vraní. Tahle potvora mi následující týden docela ničila nervy. Je to opravdu krásné, majestátní zvíře s nádhernými rohy, na rozdíl od většiny antilop není tak opatrná a celkově jsem měl spoustu příležitostí jí lovit většinu pobytu. Důvod, proč jsem to neudělal, je krom nedostatečné obtížnosti fakt, že se jedná o opravdu drahý špás. 12 000 dolarů. Ta potvora určitě zná svojí cenu, takže překáží u napajdel, vědoma si své nedotknutelnosti :-)

Nicméně, po čtyřech hodinách bylo jasné, že naše současná pozice nepřinese kýžený vysledek. Takže bylo na čase nastolit plán B. Už předem jsem odmítl možnost střílet z auta, bylo by to moc jednoduché.

Plán je tedy jezdit autem po okolí, což samo o sobě je tady úžasné, když narazíme na nějakého výstavního blesboka tak auto zpomalí, já a Gerrie vyskočíme, schováme se, auto pojede dál a my se pokusíme došoulat na dostřel. Tenhle postup děláme následujících 5 hodin a je to nedocenitelná škola šoulání. Učím se kalkulovat s větrem, což je tady snad nejduležitější předpoklad úspěchu, taky studuju reakce blesboků, ještě, že jsem začal s nima, opravdu je pro začátek musím doporučit, jsou krásně čitelní stran reakcí a dobře viditelní.

Pokaždé, když si nás všimnou a utečou, zavoláme vysílačkou auto, to nás vyzvedne a jedeme o kus dál. Nejdříve se držím jenom za Gerrim a snažím se co nejvíce naučit. Později už si občas troufám na to, chodit vepředu. Postupně se dostáváme blíž a blíž, až jednou vyskočíme z auta asi 100m od osamoceného samce. Vyskočíme z auta a kryjeme se za ním, protože ho blesbok jistí pohledem. Když nám to terén dovolí přikrčíme se, necháme auto odjet a po chvilce vystrčíme hlavu. Je to v pořádku, blesbok jistil celou dobu auto a když odjelo, začal se zase pást. S maximální obezřetností postupujeme vpřed, naštěstí je vítr na naší straně. Občas se zastavíme a ztuhneme, když se rozhlíží, ale zdá se, že nás nezaregistroval... a najednou je to tu, Gerrie hlásí na prstech 28 metrů. Měl bych se ještě trochu přiblížit, ale mám naprosto čistý výhled ta o zvíře o nás neví. Raději bych už neriskoval. Dávám znamení, že do toho jdu. Zkontroluju mířidla, zašeptám si svoji mantru "miř o 5cm nahoru". Zakleknu, v terénním zákrytu natáhnu, zamířím, s ohledem na natočení zvířete, kus před přední nohu, naposledy zkontroluju všechny proměnné a vystřelím.

Zásah, podle všeho přesně tam kam jsem chtěl. Blesbok utíká směrem od nás. Snad to bude mít rychle za sebou. Nechci, aby zbytečně trpěl, ale mám z té rány dobrý pocit. Voláme řidiče, aby pro nás přijel, chvilku to trvá, protože ještě jede na otočku na farmu pro psa na stopování. Není to nutné, zběžný pohled ukazuje dobře patrnou rudou cestičku. Po příjezdu stopaře mi to došlo - bylo to několik měsíců staré štěně a tohle pro něj bude takový trenink. Inu, proč ne. Po 25 minutách od výstřelu se vydáváme dohledat kořist.

Po cca 30 metrech nacházíme šíp. Má vylomený hrot, cestička krve je velice dobře patrná a po dalších 20 metrech nacházíme blesboka. Krásná velká antilopa. Mám obrovskou radost, nikdy jsem nic tak velkého neulovil. Lov byl obtížný a korunovaný úspěchem hned první den. Nemůžu být spokojenější. Ohledání ukazuje, že jsem zasáhl, jak jsem potřeboval. Prostřelil jsem nazkrz celou vitální zonu pod úhlem a hrot se vzpříčil v žebrech z druhé strany hrudníku za levou nohou. Uběhla tak 50 metrů, což je pro tuto antilopu otázka deseti skoků a padla. "Čistá práce". Původně jsem nechtěl z blesboka trofej, ale přinesl mi tolik radosti a užil jsem si natolik jeho lov, že si to rozhodně zaslouží. Rychle pořídím nějaké fotky, protože se už smráká, naložíme ho na korbu auta a na farmě si neodpustím vítězný doutník a pivo se všemi zúčastněnými.

Dále se už za tmy přesunene zpět do chaty na pozdní večeři v podobě výtečných žebírek a následuje válení na gauči, lehké popíjení, rozbor lovu a plán na další den. Se Stefanem se ještě domlouvám stran jedné své osobní tradice. Totiž, pokud něco ulovím, tak to chci sníst a na základě toho mám slíbenou večeři, až se maso trochu uleží.

S úžasně příjemným pocitem na plno odžitého dne jdu brzy spát a navíc odhaluji jeden z nejlepších vynálezů lidstva, elektricky vyhřívanou postel... bude se mi to tu těžko opouštět.

Ratte