Téma: Prst na šípu při nátahu ?

Zajímal by mě názor (všech, nejen odborníků) - asi každý zná problém, kdy mu při nátahu šíp spadne z luku (ze zakládky, ze shelfu..). Je to docela frustrující, hlavně pro začátečníky. Ale i ti poměrně rychle přijdou na fígl .. podržet si "neposlušný" šíp prstem .. který se pochopitelně odsune bokem těsně před výstřelem. Když jsem začínal, používal jsem to minimálně, neb mi bylo vysvětleno, že se to tak dělat nemá. OK. Dnes většinou dokážu "žít i bez prstu". A tak to prezentuji i dalším začínajícím kamarádům. Jenže, dnes jsem shlédl video od Jeffa Kavanagha. Na videu ohledně správného nátahu mu asistuje dcera. Slečna bezesporu střílet umí (jak by taky ne s takovým tatíkem, že ? a přesto .. divte se nebo ne .. si šíp přidržuje ..



koukněte se na video třeba v čase 3:00 kdy začíná natahovat luk .. prstík pěkně na šípu .. celou dobu si ho přidržuje a (pochopitelně) těsně před výstřelem prst stáhne ... na tom videu její střelbu najdete vícekrát a pokaždé si šíp prstem přidržuje ...

Na jiném videu je to vidět hned na začátku ..



Takže jak to s tím prstem je ? Je to dobře nebo ne ?? Možná to není úplně "košer", ale když to dělá mladá Kavanaghová a tatíkovi to zjevně nevadí, pak to možná zase taková chyba nebude ?????

Není to tak jednoduchý jak to vypadá. Prstík sám o sobě nemá podle mě žádný vliv na přesnost výstřelu. Ale pokud ti trenér řekne nedělej to, má podle mého názoru pravdu. Proč?

Protože při provádění lukostřelecké techniky platí pravidlo, udělej pouze minimum toho co potřebuješ, abys luk napnul a vystřelil. Cokoli co uděláš navíc má po čase tendenci se vrátit a ošklivým způsobem tě kousnout do prdele. Většina špatných střelců totiž nestřílí špatně proto, že by něco nedělali, nějaké minimum udělat musí jinak by luk ani nenapnuli. Ale proto, že dělají něco navíc a to "navíc" se jim pak dostává do výstřelu.

Jak vadí prst, který nestřílí? V tradiční lukostřelbě se snažíte plynule natáhnout a vypustit. Bum. Což je defakto mistrovská forma střílení, která se blbě a dlouho učí jako jeden krok. Je to elegantní, je to krásný. Ale vypilovat jeden krok naráz je sakra těžký. Jak už si asi zjistil Takže hodně sportovních trenérů provádí rozklad kroku "výstřel", na sekvenci menších kroků, které se střelec učí vědomě kontrolovat. Může to být třeba...postavit se, vytočit boky, zvednout ruce, vytočit loket...atd. Každá akce má přesné pořadí a časový úsek ve kterém probíhá.

Každý krok si střelec kontroluje zvlášť a pokud je provede tak jak je určeno, nemůže se teoreticky (ale fakt jen teoreticky) netrefit Všechny kroky tohodle programu by měly probíhat vědomě a hodně se trénovat, aby se zažily do mechanické paměti, která je převezme ve chvíli kdy se ztíží podmínky. Potud dobrý. Problém ale je, že člověk není počítač. Ve ztížených podmínkách a pod tlakem, nervozitou, nebo únavou se občas stane, že některý z těch naučených kroků vypustí. Proto se každý rozumný trenér snaží udržovat tenhle program pokud možno co nejkratší tak, aby zbytečně nezatěžoval vnitřní biologický kompijůtr střelce.

Aby se ti po vyčerpávajícím pochodu v terénu, kdy ti vytrvale prší na hlavu nestalo, že si sice krásně ukážeš prstíčekm, ale zapomeneš vytočit loket a nakouříš si jí svými šedesáti librami Made of Grumley do předloktí